2023

Únor

...a organizace soustředění se ujímá Mišák

Chvíli to vypadalo, že si soustředění nikdo na triko vzít nechce; všichni viděli to peklo, kterým kvůli tomu prošel Patrik. První únorový týden je pryč a vypadá to, že máme nástupce. Sám Patrik ho ovšem po sobě nechtěl jmenovat, protože mu bylo líto, jakými temnými momenty se dotyčný bude muset prokousávat.

„Já se s vámi srát nebudu,“ přihlásil se na zkoušce k Patrikovu nástupnictví Michal N. I přes počáteční Patrikovy pocity si kluci už zmíněné poslání předávají.

Dalším dědictvím visícím ve vzduchu jsou z kraje února sóla po Matějovi. Markův postoj je jasný. Zájemci nechť se hlásí, ale předvedou to pouze v té výšce, v níž to zpívával Matěj.

„Můžete se klidně přihlásit,“ podotkl k tomu smířlivě Honza. „I když to nebude ono. Třeba se ukáže, že se v budoucnu budete hodit do jiné skladby.“

Březen

..., Litice a domov pro seniory

Na jarní soustředění jsme se vrátili do penzionu Ráj v Liticích ke konci března. Ještě před soustředěním se nám po dvě středy věnoval Jarda, aby Markovi vypomohl.

Samo soustředění se neslo klasicky v duchu společný autobus, smečka psů, páteční zkouška po večeři, upovídané večery a přes den kvalitativní posun v písních.

Zejména Roar, která nám dělala dost potíže, se posunula vpřed. Marek tvrdí, že za to vděčíme rozfrcu, k němuž nás přinutil a nenechal se od nás zviklat, abychom od něj upustili.

Zpestřením neděle byl odpolední koncert, na který jsme si zajeli do domova seniorů v Dřevčicích. Za akci vděčíme Toníkově babičce, která je klientkou centra a která nám tam vystoupení domluvila.

Toník se pak na nás obrátil s poděkováním: „Měl jsem možnost mluvit s několika klienty, a přestože to na nich během vystoupení nemuselo být poznat, tak jak to bývá u našeho publika běžné, koncert si prý moc užili. A někteří byli dojatí!“

Marek poté vypíchl, že velký aplaus sklidila tolik diskutovaná Roar. Jiní z nás si nemohli nevšimnout, že dojetí jsme vyvolali zejména přídavkem Zvonky štěstí, které jsme přitom začali zkoušet teprve v pátek večer. Chystáme ho na norimberský koncert jako společnou píseň, kterou si zvolili němečtí kolegové.

Co se týče organizace soustředění, obrovskou práci udělal Mišák. V přípravě ovšem navázal na Patrikovy předchozí kroky a během celého víkendu se žádné organizační přešlapy nekonaly, vše běželo jako na drátkách. Poděkování oběma!

Podle Marka bylo soustředění vydařené a koncert parádní: „Když jsem tam naproti Vám v Dřevčicích stál, potkával se s Vašimi pohledy, slyšel Vás zpívat a cítil tu jiskřivou pódiovou přitažlivost, opakovaně jsem si říkal, jak jsem strašně rád, že jsem s Vámi.“ Mimochodem, prý se na nás podle něj dobře dívá.

Zmínka sem patří i Jarovi Macinovi, který koncert Doodles moderoval prvně a povedlo se mu to. Komentáře měl jednoduché, ucelené, celkově to působilo vše sourodě a přirozeně. Jo… a na chvilku se za námi v Ráji stavil i Dominik.

Ještě se tu sluší připomenout, že dojati byli i někteří naši členové. Slýchávat v osmdesátých letech víkend co víkend Zvonky štěstí z tehdejšího  Československého rozhlasu jako přání příbuzných seniorům, opravdu nepřinášelo mladému posluchači umělecký zážitek pražádný.

I v některých našich členech vzbuzoval výběr této skladby od Die Trällerpfeifen pro náš společný koncert pocity rozporuplné. V domově seniorů jako by se tyto dvě linie protnuly a spor se rozplynul. Zvonky štěstí jsou spíše společenskou smlouvou mezi Karlem Gottem a jeho příznivci než skutečným uměním.

Jenže… když se mezi seniory v domově důchodců při této písni jedna z babiček rozbrečí, nenechá to chladným ani nejednoho rockera. Ono se ostatně už při zkoušení ukázalo, že vzít si do úst Gottův text není po Karlově smrti nic lehkého.

Duben

....a Norimberk včetně radnice

Po soustředění jsme se plně zaměřili na Norimberk. Naše norimberské vystoupení 2023 ovšem nepřišlo zničehonic. Jen pro připomenutí: Marek s Die Trällerpfeifen navázal komunikaci během Various Voices v Mnichově, a to v květnu 2018. Norimberský sbor na základě našeho pozvání za námi přijel do Prahy zazpívat při Prague Pride 2019 do vršovického Divadla MANA.

Kvůli táhnoucím se covidovým zákazům cestování a kulturních akcí byl reciproční koncert Doodles v Norimberku v jednání celé roky. Obě strany si několikrát vyměnily návrhy uskutečnitelných termínů, během toho se i občas shodly, jenže covid tomu pokaždé udělal čáru přes rozpočet. Ani jedna strana to nevzdala. Tak je tu rok 2023 a my jsme do Norimberka skutečně přijeli.

Na samotné přivítání na radnici si na nás udělal čas sám norimberský Oberbürgermeister Marcus König, tedy cosi jako norimberský primátor. V sobotu po obědě! Když vezmeme v úvahu, kde všude tou dobou mohl s rodinou být… Přesto svůj čas věnoval setkání s námi. Přitom der König je v němčině král a v královských dimenzích jsme se tam opravdu pohybovali.

Jak připomíná sám Marek, Norimberk byl vedle Prahy druhé nejdůležitější město v životě Karla IV. Tady královské souvislosti navazují ještě hlouběji; v Norimberku se také narodili dva synové Karla IV., shodou okolností po letech sami oba vládci Království Českého.

A tady se dostáváme k další spojnici Praha Norimberk, kterou Marek označuje svými slovy za „drzou“. Během přivítání na radnici jsme dostali prostor pro jednu píseň a Marek zvolil modlitbu Svatý Václave. 

Proč ne? Když v norimberském Frauenkirche i socha sv. Václava stojí. Tou drzostí měl ovšem Marek na mysli, že našim německým partnerům zazpíval český gay pěvecký sbor modlitbu k patronovi české země v historickém sále radnice města Norimberka, které ještě před několika desítkami let bylo baštou Hitlerových nacistů, kde vznikly Norimberské zákony a kde tomu spojenci po válce udělali přítrž…

Zde je potřeba vypíchnout, že Marek svatováclavskou modlitbu nevybral takzvaně na truc, ale pouze jako přátelskou připomínku toho, jak jsou dějiny vrtkavé a proměnlivé. „Jsem moc rád, že to tak hezky vyšlo,“ shrnul náš pěvecký výkon na radnici sbormistr.

Tím ovšem výčet nejsilnějších momentů z radnice nekončí. Za norimberský sbor přednesl uvítací řeč Frank Schirmer. Ano, ten Frank, který za námi před koncertem 2019 přijel osobně v předstihu všechny podrobnosti domluvit. Samozřejmě měl lví podíl i na organizaci koncertu 2023.

Jeho proslov na radnici neměl chybu. Co do objemu tří hustě popsaných stran A4, to byla docela kláda. Jenže… jeho němčina v polovině přestala. A druhou polovinu svého proslovu přednesl češtinou, foneticky přepsanou do němčiny. Až posléze nám vyjevil, že má ve svém okolí kamaráda Čecha, za nímž zašel a který to pro něj foneticky přepsal.

Markova reakce přišla vzápětí: „Milí chlapci, chci Vám poděkovat za svatého Václava na radnici, mělo to sílu i atmošku. Dík i za vzorné a téměř nepozorované seřazení. Tak naberte síly, ať nám to na jevišti v Südpunktu pořádně jiskří.“ 

Společné koncerty s Die Trällerpfeifen jsme nakonec měli v témže sále dva, a to dva večery za sebou. První byl totálně vyprodaný, při druhém se sál zaplnil velmi slušně. Za nás moderovali Jaro Macin se Zdeňkem Jahnem a sklízeli bouřlivé přijetí. 

Na tomto místě lze podotknout, že Němci ve své rodné řeči slovanský přízvuk milují. Každopádně se to Zdeně vydařilo nesmírně. A Frank měl v češtině i průvodní slovo ke každé písni Trällerpfeifen. Dokonalost sama.

K samotné produkci by se dala napsat slov spousta. Raději stručně: Už vystoupení ve Vršovicích před čtyřmi lety ukázalo, že oba sbory jdou každý úplně jinou cestou. A stejně tak jako se v matematice jablka a hrušky nesčítají a v divadle se neporovnávají úrovně komedií s dramaty, ani tady nemá cenu srovnávat.

Ano, po náročných choreografiích norimberského sboru by se na naši adresu dalo jedovatě utrousit, že Doodles nejsou ve srovnání s nimi schopni rytmicky přesně ani luskat prsty. Ano, také by se na druhou stranu dalo vynášet do nebes, že Doodles mají (občas :-) přesnější intonaci, rytmus a nedejbože sem tam i výraz…

Reakce norimberského publika ukázala, že jsou to jen zbytečné kecy. A srovnávání nesrovnatelného. Samozřejmě, že na kabaret svých Trällerpfeifen reagovali s nadšením jako na show. Jenže… jejich reakce na nás nám vyrazila dech.

Norimberské publikum umí soustředěně poslouchat. Umí vnímat nejen čistotu provedení, ale i vývoj dynamiky a střídání napětí s uvolněním… A nakonec to umí to dát patřičně najevo. Už v průběhu skladby.

Zde stojí za zmínku Markova slova. Ještě než se tu objeví, je třeba předeslat, že větu začal slovy: „Nechci se rouhat…“ Pak už jen decentně podotkl, že lidi v Norimberku svou spontánností občas předčili i naše pražské hujery. Slovy našeho sbormistra byly koncerty „megasuperzážitek“.

Ani závěrečná nedělní prohlídka města, kterou pro nás zorganizovali naši norimberští přátelé, neměla chybu. Průvodce měl výborně nastudovanou i historii českou, a tak během výkladu obě linie systematicky propojoval. Občas přidal i nějakou pikantní souvislost.

Reakce na koncert přicházely postupně. Frank komentoval, že vypadáme tak skvěle, že by každého z nás chtěl obejmout. Naše kombinace kraťasů a barevných ponožek je podle něj „geil“. A milý holohlavý svalovec Wendelin v modrém tričku, který asi není gay, jinak zástupce vedoucího Südpunktu, také přidal pár slov. Náš dress code podle něj krásně odráží pestrost jakožto téma gay komunity v rámci společnosti.

Norimberský sbormistr Hans velmi chválil Honzovu aranž Überall, opakovaně byla slyšet slova chvály i na oba naše moderátory. A dva naši noví fanoušci z Výmaru/Erfurtu byli natolik unešeni naším výkonem, že pro nás začínají vymýšlet další zahraniční zájezd. Sami Die Trällerpfeifen pak poslali ve vzkazu Jirkovi Barcalovi, že byli ze setkání s námi opravdu nadšeni.

A náš Marek prohlásil, že pro něj to byl jeden z nejkrásnějších zájezdů Doodles a své pocity shrnul slovy vděčnost a hrdost. Vděčnost za to, že mu osud do života přihrál Doodles, a hrdost na to, co na jevišti dovedeme předvést.

Zároveň podotkl, že souběh náročné práce, rekonstrukce domu a řízení sboru na plný úvazek pro něj představují dost obtížné období. A že právě takovéhle chvíle mu to pomáhají překonat.

Květen

..., Markův pracovní zlom a Thomasova svatba na parníku

O to ledovější sprcha přišla ani ne měsíc na to, kdy nám Marek oznámil, že dostal v práci výpověď: „Dopad na Doodles je ten, že přestanu svoji činnost pro sbor po více než sedmi letech dělat zadarmo a požádám sbor o placení. Detaily dohodneme s výborem.“

Byla to tvrdá rána pro nás pro všechny. Nikoli kvůli placení, ale kvůli soucítění s takovou situací. Naštěstí nám to Marek napsal v době, kdy už s tím byl celkem srovnaný. A přidal poznámku, že situaci využije jako příležitost k odpočinku a že se konečně bude naplno věnovat rekonstrukci domu. A že se vlastně těší na několik měsíců volna včetně super akcí, které nás čekají společně.

Čas od času se Doodles naskytne příležitost zpestřit si aktivity akcí společenského rázu. V pátek 19. května jsme tak dostali příležitost zazpívat si na parníkové svatební oslavě našeho člena Thomase s Avicalem. Díky tomu jsme si v rámci zkoušky zazpívali i v Goethe-Institutu na Masarykově nábřeží.

Atmosféru to mělo silnou, výkon jsme i přes zkoušení ale nepodali prvotřídní. Vzhledem k tomu, že alkohol sehrál roli i na straně posluchačů, celkový výsledek byl vynikající.

Červen

....a Various Voices

Ostatně, červnové Various Voices v Boloni přišly vzápětí. Dopravu i ubytování si zajišťujeme každý individuálně, sbor nám ovšem přispěje, jak jsme si dříve odsouhlasili. Na začátku si každý tradičně vyzvedává vstupní kartu, aby měl přístup nejen na koncerty, ale i na další akce a místa včetně gay village.

„Pokud se někdo nebude moci dostavit, domluví se s kolegou, který pro něj registrační balíček převezme,“ stojí v instrukcích od Káji jasně. „Platí pro účastníky i doprovody.“

V rámci programu oslavujícího italskou hudbu si nás pořadatelé vybrali do bloku věnovanému Giuseppe Verdimu. Je to pro nás pocta, na scéně budeme jen se třemi dalšími tělesy. Ukazuje se, že jsme si dobrou pověst začali na VV budovat už v Mnichově před pěti lety.

V praxi to ovšem znamená, že na prohlídku města a setkávání se v něm nemáme téměř čas, protože od začátku festivalu vlastně pořád jen zkoušíme. „Tam se ten program tak křížil, že jsme se s polskými Voces Gaudii ani s Die Trällerpfeifen téměř neměli šanci se sejít,“ podotkl smutně Bohouš.

Přitom atmosféra na místě byla úžasná; zapojilo se celé město. Bylo poznat, že přípravu dávali organizátoři spolu s radnicí dohromady celých pět let. Už páteční zkoušku na Piazza Maggiore viděly davy. Bylo přitom poznat, že na rozdíl od Prahy není centrum Boloně vylidněné od místních.

Verdiho chorály s námi odzpíval mužský Galakoor a ženské sbory Melodiva a Spreediven. Šlo o skladby Va pensiero z Nabucca a Vedi le fosche z opery Trubadúr. Stalo se tak na Piazza Maggiore v rámci Grand Gala během pátečního večera.

Celý ho vysílala italská televize. Shodou okolností byl tou dobou v Boloni Fero Fenič. Přišel večer na hotel, pustil si televizi a tam na něj vyskočilo: „Přichází pražský gay pěvecký sbor Doodles.“

Naše vystoupení na Grand Gala se mu líbilo, kontaktoval nás a v sobotu večer se s námi sešel v restauraci Bocca Buona. Stála za tím ale také skutečnost, že se Fero zná s naším Mišákem a na náměstí naše vystoupení nestihl.

V sobotu bylo Piazza Maggiore tak narvané lidmi, že i Marek s Honzou měli problém se přes celé náměstí k našim klukům vůbec prodrat. Naše festivalové vystoupení přišlo v sobotu po 14. hodině. Jak shrnul Marek: „Dobrej den, blbej čas.“ Nastoupili jsme jako druhý sbor v bloku.

Zahájili jsme Kyjovem. Tady Marek porušil snad všechna pravidla, co sbormistři k dramaturgii koncertu mají. Především platí, že by koncert neměla zahajovat neznámá skladba. Také se striktně nedoporučuje nasadit na úvod věc novou, kterou sbor ještě nemá zažitou do morku kostí. A samozřejmě by to neměla být skladba těžká, aby se počáteční nervozita sboristů nezatěžovala zbytečně a navíc.

Ano, zahájili jsme Kyjovem. „Byl to velký risk, ale vyšlo to parádně,“ shrnul Marek. Navíc jsme pak díky záznamu sklidili upřímné ocenění od samotného autora, Martina Kudrny.

Nejprve k nahrávce poslal stručné: „Hele, nebudu chodit kolem horké kaše… Nádhera!!! Ty si to užívaj!“ A za chvíli ještě dodal: „A omlouvám se za takové trošku upřímné jednání, ale když slyším a vidím, že moji muziku dělají opravdu profíci! Nemám slov…“

Celkově jsme zabodovali velmi slušně. Navíc přišly velmi kladné reakce od německých sborů na naši aranž Überall doprovázené žádostmi, zda ji budou moci použít. A náročná a ne všemi našimi členy přijatá píseň Roar? „Nebylo to úplně čistě, ale mělo to konečně koule!“ shrnul poté Marek s nadšením.

Sluší se zmínit i to, že Jirka Barcal pro nás sehnal sponzorský dar, a proto vypsal i instrukce, jaké doklady je třeba si zajistit a že je třeba je vystavit na oficiální jméno naší organizace. Jde především o faktury za ubytování a cestu včetně dokladů o jejich úhradě.

Na závěr Marek přidal ještě své grazie mille: Obzvláště velké poděkování Karlovi za organizační záštitu nad celou akcí a nekonečnou trpělivost se všemi, Jirkovi za úspěšné sehnání sponzorského daru, Mírovi za spolehlivou a trpělivou administraci všeho potřeného. Filipovi za zdařilé mluvené slovo. A všem ostatním nezmíněným, kteří přispěli svou energií a časem, a bez kterých by akce v Boloni nebyla tak skvělá. A nejen jim; samozřejmě i všem zúčastněným a jejich blízkým za úžasnou atmosféru na jevištích i mimo ně.

Pár dnů po akci si Marek ještě dal tu práci a sepsal pro nás delší povídání o tom, jak jednotlivá vystoupení koncipuje. Vzhledem k tomu, že to je vzácná příležitost nahlédnout do zákulisí naší organizace, zde je celý přepis. Kdo to neučte, ať to přeskočí. Smazat to by byla blbost:

Pokud by chtěl někdo nahlédnout trochu do kuchyně, jak se taková dramaturgie sestavuje… Základem je, že je tam vícero hledisek, ta se navíc mezi sebou často vylučují.

Když si to vezmeme konkrétně pro Boloňu, chtěl jsem přinést repertoár, kterým se dovedeme odlišit od ostatní stovky sborů. A vlastně mě těší, že takový repertoár v zásobě máme. 

Třeba Kyjov bude v té záplavě anglického popu doslova zjevením. Ten má i výhodu, že je v češtině. Na zahraniční koncerty chci totiž přinést vždy i nějakou českou tvorbu. U té zároveň chci, aby to bylo něco se zajímavým příběhem předatelným zahraničnímu publiku.

Proto kromě Kyjova i Svatý Václav, kterého budou znát jednak jako sochu z Václaváku a jednak pro mnohé překvapivě z anglické koledy Good King Wenceslas. U něj je také výhodou, že jde o soudobou úpravu – opět jako protipól k tsunami anglofonního popu. 

Na Various Voices to chce také něco s gay tématikou, proto HIM, ale třeba i Roar, který je o tom, že se člověk vzepře a najde pevnou půdu pod nohama. Kdo z nás si tímhle neprošel… Roar je zároveň zástupcem skladeb s originálním aranžmá Doodles. A řekněme si, že se Doodles mají v tomto směru čím chlubit.

Odlehčeným náznakem gay tématiky je vlastně i Überall. Ten zároveň slouží díky němčině i jako připomínka festivalu v Mnichově.

Meeste jsem tam mimo jiné zařadil proto, že je to jediná píseň, kde máme něco, co se alespoň vzdáleně dá označit jako choreografie, což vždycky koncert příjemně oživí.

No… a konečně se také sluší zařadit nějakou píseň v jazyce hostitelské země. Proto Ti amo, opět v originální a velmi zdařilé aranži. Mimochodem, kdo dovede spočítat, kolik originálních aranží z těch sedmi písní máme?

Jinak, co se týče délky, tu máme stejně jako všechny sbory omezenou na 28 minut. Těch sedm písní s průvodním slovem stihneme taktak.

A že by tam šly zařadit jiné písně? Určitě. Možných řešení by se jistě našlo víc.

Každopádně je podle mě potřeba, aby to mělo nějaké pojítko a fungovalo to jako celek. V tomto případě na to jdu přes linku zajímavého příběhu pro zahraničního LGBT diváka, kterého chci obohatit něčím z české kultury.

Každý z nás by k tomu přistupoval trochu jinak a určitě zajímavě. Jinak, další zajímavé téma je, jak sestavit pořadí písní. O tom se třeba rozepíšu někdy jindy.

Závěrečnou hospodu za sezónou jsme si tentokrát střihli v podniku YoCafe za Vinohradským divadlem. Marek zde přidal ještě pár slov ke kvalitě práce boloňských organizátorů. Tu potřebu měl proto, že z úst mnoha našich členů často zaznělo, jak se ti Italové těm Němcům nemohou v takových věcech nikdy vyrovnat.

„Ať si říká kdo chce, co chce, jsou to předsudky. Jsem alergickej na kecy na Italy!“ vypadlo z Marka energicky. A dodal fakta. Na vystoupení jsme měli předem ohlášených 28 minut. Proto jsme si připravili právě těch sedm skladeb. 

V rozpisu na koncert se pak ukázalo, že na každé těleso se počítá s 35 minutami. Hlavní koncert měl začít ve 21:30 a skončit ve 23:00. „Začalo to na minutu přesně a končilo ve 23:06. Tak co by ještě chtěli? Skvěle připravený,“ rýpnul si spravedlivě Marek.

Každý sbor měl od organizátorů přiděleného dobrovolníka, který při hlavním koncertu hlídal vystupujícím každou minutu. Doodles obdrželi asistentku, která se toho všeho zhostila s úsměvem. Dostali jsme na to od organizátorů velkou pochvalu. Opravdu jsme dodrželi plánovanou délku představení, tedy 28 minut!

Při ohlédnutí za sezónou už Marek tak veselý není: „Pro mě to bylo zlomový. Přebíral jsem od Jardy sbor v době, kdy jsem na to neměl čas ani kapacitu. Byla to navíc sezóna, kdy jsme měli poprvé dva zahraniční zájezdy najednou. A to jsem v Norimberku ještě nevěděl, že mě propustí.“

V téže bance Marek strávil 11 let, v poslední pozici byl rok a půl. Jeho odchod způsobila výměna vyššího manažera, který si vzal pod sebe svého člověka. I takový je korporátní svět.

Na závěr Marek přidává ještě jeden postřeh. Není to postesknutí, jen připomenutí faktu, který si málokdo z nás uvědomuje. Samozřejmě všichni víme, že za Jardova vedení šla kvalita zpěvu Doodles nahoru. Vždyť i dámy z Mammas&Mammas před Vánocemi prohlásily, že „tohle jsou úplně jiní Doodles.“

„Jarda dbal na kvalitu,“ uznává samozřejmě Marek. Dodává ale vzápětí: „Tím jsme ale ztratili čas potřebný pro nezbytnou obměnu repertoáru.“  Objem nových písní pro rozmanitost koncertů na stejném místě v letech za sebou teď horko těžko doháníme.

Červenec

...a Markův sbormistrovský kurz

Prázdniny sice začaly, Marek ale nezahálel. Vyrazil na letní sbormistrovský kurz, tentokráte do Tábora. Po roční pauze zavítal mezi sedmdesátku kolegů a kolegyň už popáté. „Zásluhu na tom máte i Vy,“ napsal nám s připomínkou, že kurzovné mu platí sbor. A přidal pozdrav od Květy Kavánové z Jablonečku, kam jsme opět zváni jako hlavní host na příští rok. Květinu Mládí už bude 65 let a holky nás chtějí mít u toho.

A v půli července také přišlo pozvání od organizátorů Prague Pride, zda nechceme zazpívat na oficiálním zahájení festivalu v úterý večer na zahradě britské ambasády. Hlasování k tomu vyvěsil Radovan. Přeci jen jsou prázdniny a kdekdo z nás trajdá po světě.

Srpen

...a Prague Pride

První srpnový víkend je tu a my se připravujeme nejen na páteční pridový koncert, ale i na úterní zahájení u Britů. Naštěstí hlasování o účasti vyšlo dobře.

Rok co rok jsme se v tuto dobu chystali na zahradě u kluků v Hlubočepech. Letos je tomu ze dne na den jinak. Má pršet. A také neustále krápe. A tak se scházíme v neuvěřitelně přívětivém sále s jelenem nad hospodou U Bůčka ve Slivenci. Kvůli organizační improvizaci začínáme o hodinu později, v deset.

Ušetříme ovšem čas během polední pauzy. Na předem objednané jídlo seběhneme do přízemí přesně na 13. hodinu a pár minut na to všichni jíme. Restaurace šlape perfektně. A výborně vaří.

Zvládli jsme k večeru i nezbytnou členskou schůzi spolku, kde jsme Jiříkovi odsouhlasili všech šest navržených bodů včetně odměny pro sbormistra. Marek byl ve svých propočtech spíše střízlivě skromný, a tak mu budeme se sborových peněz platit měsíčně 5000,- Kč, a to zpětně od června.

Také jsme schválili odměnu pro fotografa Michala Böhma, který nám udělal záznam vystoupení i celé akce v Boloni. Snímek už máme na FB a budeme ho mimo jiné přikládat k materiálům na proplacení Nadaci ČEZ, od níž nám sponzorský dar Jiřík vyjednal. Zatím jsou ty peníze pro nás vyčleněné, na účet nám konkrétní suma dorazí, až nadace předložené podklady schválí.

Neměli pro nás ovšem nachystanou žádnou kolonku. A tak si projekt naší podpory zařadili do škatulky „rozvoj regionů“. Téměř to vypadá, jako bychom svou účastí na Various Voices rozvíjeli Boloňsko.

Zahraničí ovšem řešíme nadále. Na říjen jsme chystali výjezd do Bratislavy, nemáme tam ovšem spřátelený sbor jako jinde, protože tam žádný takový neexistuje. Organizaci nám tam tedy pomáhají zařídit místní. Čas ovšem letí a postup vpřed vázne.

Nabízí se tedy možnost oplatit návštěvu varšavským Voices Gaudii, a to v listopadu. Tato varianta s sebou nese navíc možnost vystoupit na setkání organizace Legato, která zastřešuje Various Voices a která si na ten víkend do Varšavy zajede zasedat.

Pridový týden je tu a scházíme se v úterý odpoledne před budovou britské ambasády na Malé Straně, kam nás pozvali na slavnostní zahájení Prague Pride. Míra nám proti podpisu rozdává duhové ponožky, které pro nás každému na míru koupil pro páteční koncert.

Ještě před vstupem ovšem stihne podotknout, že na slíbenou zahradu této ambasády musíme vystoupat do čtvrtého patra. Není mezi námi mnoho těch, kteří tady byli už v roce 2015 s LGMC. Vedle Míry ještě Marek, Radovan, Toník a Jenda.

Cestou potkáváme na schodišti fotografii nedávno zesnulé Alžběty II. a chvíli na to už na nás shlíží z fotografie současný král Karel III. i s chotí. V prostoru v domku na zahradě, který nám vyčlenili jako šatnu, pak nacházíme rozsáhlý králův rodokmen s přihlédnutím na předky a příbuzné z českých zemí. Jsme na britském území, ale nepřipadáme si tu cize.

Odzkoušeli jsme, nachystali si nástup a zahrada se naplnila pridovými hosty. Organizátoři z vedení festivalu prokládají našimi pěti písněmi výstupy řečníků. Britové mluví česky, Češi anglicky a mezi tím si poskakuje asi desetiletý kluk s duhovou vlajkou.

Trochu nám zatrnulo, když před naší chlapáckou estonštinou promluvil zástupce trans-komunity. Vzhledem k tomu, že měl na sobě pánský oděv s kravatou, jsme se s ryze mužským tématem nakonec asi nesekli. Ostatně, jednotlivé skladby i jejich pořadí nám schválilo vedení festivalu.

Korunou mezi řečníky ovšem byla předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Adamová Pekarová. Ještě než se pustila do svého projevu, obrátila se na nás a se slovy chvály nám poděkovala za hudbu.

Jsou to paradoxy v té střední Evropě. Zatímco do Bratislavy se za účelem pouhého zpěvu možná vůbec nedostaneme, v Praze nám na britské půdě děkuje za hudbu česká ústavní činitelka.

Celkem nás na zahradě viděly asi tři stovky lidí včetně několika našich bývalých členů. Víno nám pak organizátoři nabídli příjemné, zákusky též. Peckou ovšem byl lahvový amber ale London Pride. Pár z nás se šlo ještě dorazit na Střelák. Ovšem hlasivky jsme si na pátek šetřili…

Dva dny před před naším koncertem Prague Pride hlásí Toník, že zbývá posledních 50 vstupenek. Den na to už není k dispozici už ani jedna. Máme vyprodáno!

Následuje samozřejmě naše interní bouřlivá diskuse, zda nám kostel nějaké lidi navíc dovolí, kolik jich asi bude a že to na všechny naše loudavce asi stačit nebude. Klasika.

Den před koncertem ještě dáváme dohromady náborový leták, abychom ho mohli rozdávat našim fandům při koncertu a v sobotu v průvodu. Nenápadně jsme do něj zanesli odkaz na úspěchy z posledních měsíců a týdnů, zejména Norimberk, Boloňu a ambasádu.

Po chladných dnech se v den koncertu opět udělalo parno. Marek nám proto rozdělil zkoušku na bloky se čtvrthodinovými přestávkami, abychom mohli vybíhat na čerstvý vzduch.

Kvůli informačnímu šumu přijíždí houslistka Anna Štěpánová, která nás doprovází ve skladbě Kyjov, na zkoušku až na poslední chvíli a skladbu s ní dokončíme secvičit těsně před tím, než začneme pouštět lidi do sálu. Je vedro k padnutí, my ale řešíme jiné věci.

Těsně před koncertem se ukázalo, že kapacita toalet v kostele je těsná. Přestalo nás bavit přetahovat se o pozice ve frontách s našimi posluchači a využili jsme dřezu v naší šatně za oltářem. Zatímco někteří se pohoršovali, ti z nás, co studovali přírodní vědy hlouběji, vědí, že odmítavá gesta nemají nic společného s hygienou, ale spíše se společenskými předsudky.

Nástup do sálu se nám povedl přesně podle plánu. Až na pana Minku. Coby bývalý člen si sedl do první řady hned na kraj k centrální uličce. Když nad ním Marek v rámci nástupu stanul, jak Tomáš za sebe neviděl a netušil, že nastupujeme, zvedl se a chtěl se s Markem vítat.

Na to Marek nemohl přistoupit a nabízené objetí mu vyvracel šeptanými slovy: „Jdi ode mě! Nepřibližuj se! Právě nastupujeme…“ A začal nám mávat Verdiho.

Zpíváme v Husově sboru už podruhé; loni jsme tu vystoupili s polským chórem Voces Gaudii. Po letech paření se dole, ve vydýchaném divadle MANA, jsme postoupili o patro výš, na vyšší level. Netušili jsme, jaký to nabere vichr. 

Do druhé půle nám vstoupil sám pan farář David Frýdl se svým projevem. On tedy žádný mít nechtěl, ani si ho tedy nepřipravil. Jeho žena však rozhodla jinak. A tak na nás vzápětí vybalil neskutečnou pecku.

Jen tak mírnyx týrnyx od boku prohodil, že jen co bude legální oddávat gaye, tyto svatby u něj pofrčí jako na běžícím pásu. My, zpěváci, jsme tam v tu chvíli stáli před svými posluchači, a tak jsme se nijak extra neprojevovali. Každý z nás ale ve svém nitru cítil obrovské zadostiučinění, někteří i dojetí.

Naše publikum na to ovšem explodovalo. Potlesk, výkřiky, pískot. 

Pan farář vlastně pronesl jen pár strohých vět. Jeho projev byl ovšem tak lidský a neformální, že jsme všichni hltali každé jeho slovo. A každou chvíli se smáli. Finále vyšperkoval přiznáním, že v jeho kostele často vystupují různé pěvecké sbory. Naše vystoupení ovšem podle něj patří k absolutní špičce.

Vypadá to, že světového věhlasu se dostalo naší pěvecky gay osvětové činnosti zejména v Jablonečku a pražských Vršovicích.

Koncert se blíží k finále a Jaro Marcin uvádí Abbu. Zmíní ovšem i roztleskávací potenciál písně a někteří z nás v duchu obracejí oči v sloup. „Proč na to upozorňuje?“ běží nám hlavami. Později se ukázalo, že Jarova slova byla sice riziková, ale nebyla zas tak od věci.

Ke konci skladby to přišlo. Publikum se opravdu dalo do tleskání. Korunu tomu všemu nasadil Marek. Když uváděl poslední přídavky s tím, že vlastně žádné další nemáme, nedalo mu to a právě o tomto potlesku se zmínil.

Začal tím, že spontánní tleskání publika do rytmu je noční můrou každého sbormistra, protože obecenstvo má obecně tendenci zrychlovat. Tady si to ovšem mohl dovolit říct nahlas. A přidal upřímné ocenění našim posluchačům v sále, že s námi skutečně drželi tempo.

Poděkování bylo tedy na místě a také zaznělo. Byl to velmi vzácný okamžik přiznaného souznění mezi těmi, kdo se snaží něco předvést, a těmi, kdo to přišli přijímat. Nejdojemnější na tom bylo, že jsme ten soulad mohli nahlas pojmenovat. A snad všichni, kdo byli v tu chvíli v sále, si toho byli vědomi.

Koncert skončil. Nedaří se nám se z místa jen tak odtrhnout. Domluvili jsme se, že opět po roce vyrazíme do Maléru, odkud nás loni přišla rozehnat policie za tiché rytmiky výstražných světel blikajících do tmy. 

Chceme jít všichni společně, a tak čekáme na Marka. Má toho na sbalení mnohem víc než my.

Tady je třeba vypíchnout, že jako komunita jsou Doodles opravdu funkční na všech úrovních. Ano, měli jsme v sále lidí asi o třicet víc, než jsme plánovali. V praxi to vypadalo tak, že nic nebylo poznat. Žádné nervy, žádný stres, žádné výčitky. Jen nám při koncertu stáli u zadní zdi proti nám ti, co si vstupenku nezajistili včas. Sluší se také poděkovat všem našim dobrovolníkům, kteří tak hektické chvíle zvládli na jedničku.

Stojíme na chodníku před kostelem, Marek už má téměř sbaleno, a naši posluchači se od nás také nemůžou jen tak odtrhnout. Prochází kolem nás i Jirka, který je v operních domech coby nadšený příznivec a divák pečený vařený a srdečně nám děkuje za naše provedení Verdiho.

Tentokrát klábosíme na chodníku před pivnicí Malér jen krátce přes půlnoc. A jsme víceméně tišší. Nosíme si do svého centrálního shluku pití z těch okolních lokálů, jak nám to vyhovuje. Takhle funguje Krymská. Tentokrát nás policie rozhánět nemusí.

Stejně jako loni Marek do průvodu druhého dne nedorazil. Není se čemu divit, není co odsuzovat. Jeho únavu nikdo z nás nemá právo porovnávat se svojí. Koncert s námi dotáhl do konce, tak co. Dorazil jeho Honza, Míra donesl svou opravdu velkou duhovou vlajku a náš transparent. Ukazujeme ho všude a všem, kdo na nás dohlédne, a rozdáváme náborové letáky.

Otevřeli jsme novinky.cz a koukáme, že nám ta vlajka přijde povědomá. Ano! Je to ta Mírova. Jsme na titulní fotce s rozpoznatelnými tvářemi několika našich členů. Včetně našeho dvorního skladatele Honzy.

Marek pak v poděkování ke koncertu vypíchl, že se v jeho první půli necítil ve své kůži. Někteří z nás to vycítili, podle jiných nebylo nic poznat. „Ať tak či onak, moc díky za energii, kterou jste mi vraceli a kterou jste posílali do publika. To nám to taky bohatě vracelo.“

Marek ještě vypíchl, že jsme po několika letech vystřihli samostatný dlouhý koncert. A také bylo poprvé od covidu kompletně vyprodáno. „Dobrá práce a velké díky za ni!“

V polovině srpna pak náš výbor po diskusi se sbormistrem rozhodl, že bratislavské plány pro letošek vzdáváme. Přes veškerou snahu se nepodařilo získat dostatečnou podporu od slovenské strany. Na splacení tohoto dluhu se ovšem dál budeme snažit.

Své síly tedy na podzim upneme k zájezdu do Varšavy a na vystoupení s Voces Gaudii. Je to zároveň šance blýsknout se před autoritami LGBTQ+ sborů při setkání výboru Legato.

Ještě před koncem prázdnin vznikl ve spolupráci s Michalem Böhmem náborový klip, kde se čtyři sólisté z každého hlasu stručně ukázali v rozezpívání i ve zpěvu. Pověsili jsme to na sociální sítě a první zářijovou zkoušku to opět bylo znát.

Září

...a zahajujeme 13. sezónu

Třináctou sezónu jsme tak opět zahájili dnem otevřených dveří. Přišlo 13 nových kluků, a tak nám v prvním tenoru sedí 11 lidí! V base jen hrst. Zejména pro nováčky zazněly informace, co sbor jako celek v nové sezóně čeká, jak funguje přijímací proces a kde najdou všechny potřebné podklady.

Ještě v září udělala přijímačky šestice kluků. Bohužel jsme se v barytonu dostali poprvé do situace, kdy jsme z kapacitních důvodů nemohli někoho přijmout hned v den přijímaček. Zřejmě budeme muset v barytonu začít pracovat s čekacím pořadníkem. Limitem jsou zejména slabé počty aktivních basů.

Říjen

...a České Žleby

Koncem října jsme se vydali na podzimní soustředění, opět formou zážitkové jízdy s Radovanem. Tentokrát jsme nevšední zážitek zprostředkovali i my jemu. Celé to začalo tím, že mu v práci přistavili slíbený autobus o hodinu později, a tak čtyřicítka bukvic začala, zprvu nenápadně, popíjet už na chodníku před Ženskými domovy.

V autobuse jsme se pak rozjeli pořádně. „To jsem teda zvědavej, v jakým stavu dojdeme vlakem do tý Varšavy, když tam ta cesta trvá osm hodin,“ shrnul večer náš příjezd Marek. Celé se to ovšem rozjelo do tak rozjásaných rozměrů mimo jiné díky tomu, že nám na páteční večer mimořádně nepředepsal zkoušku. Dal nám volno na zpevňování přátelských vazeb jako odměnu za náročnou sezónou.

„Pojďme se trochu ponořit do metodiky dětských sborů,“ zaslechli jsme pak od Marka při rozezpívávání v sobotu ráno. A tak jsme všichni klesali hlasem do sklepa se slovy: „Brum, brum, brum, méďa staví dům.“

Legrace nás ovšem opustila v sobotu po obědě. Radovan se dal do úklidu autobusu po našem pátečním mejdanu a nestačil se divit. Zanechali jsme po sobě takový svinčík, že jsme byli horší než třída školních dětí.

Z dvouhodinové pauzy po obědě tak Radovanovi zbyla pro sebe pouhá čtvrthodinka. Budeme se muset polepšit, to za prvé. A zřejmě budou muset vzniknout i mechanismy, jak takové barbarství příště nedopustit. Zde je ovšem na místě připomenout, že jsme byli z autobusu večer vyhnáni svižně, abychom po pozdním příjezdu nezdržovali s večeří.

Filip představil komunikační platformu Slack. Honza měl během víkendu dva bloky povídání ke své kompozici pro Prague Music Performance 2024, kterou teprve chystá.

V sobotu večer jsme se snažili hlasivky šetřit, přesto byla atmosféra jako kdysi pod Klínovcem či v Luníkově. Pařili spolu nováčci i služebně starší kusy. Rozrostli jsme se na čtyřicítku aktivně zpívajících a jsme přitom pořád jedna parta.

V neděli nastala finální rekapitulace všech odzkoušených písní a kvalita všech prošla pozitivním posunem. Až na jednu. „Nikdo ti nerozumí,“ zaznělo ze sboru k Markovi při pokusu o provedení Überall. „Vypadá to, že ani já sám,“ uchechtl se sám sbormistr. Píseň jsme nakonec odzpívali.

„Mám takový návrh,“ uzavřel celou věc Marek s potutelným úsměvem. „Budeme dělat, že se tohle nikdy nestalo.“

Když jsme dojeli zpět Na Knížecí, dostalo se Radovanovi bouřlivého potlesku. Byla v něm naděje, že se s pořádkem příště polepšíme sami od sebe.

Listopad

...a Varšava

Dva týdny před Varšavou si členové přítomní na zkoušce odhlasovali, že k 1. lednu skutečně opouštíme facebook a přecházíme na slack. Ona vůbec byla organizační chvilka tu středu nebývale výživná.

Radovan oznámil, že se mu podařilo získat firemní dar 25.000 od svého zaměstnavatele do našeho sborového sociálního fondu. A dodal, že Doodles podle všeho budou mít svůj sborový autobus.

Další informací v organizačním okénku je poslední listopadový den, kdy vystoupíme na podporu iniciativy Víra v barvách duhy. Stojí za ní Tobiáš Frýdl, syn „našeho“ pana faráře z vršovického Husova sboru. Zatím natočil sedm videí, kde několik desítek představitelů církví podporuje sexuální menšiny. Na koncertu zazpíváme čtyři písně.

A pak nám Marek během organizační chvilky oznámil, že má od Nového roku práci. Bude mít na starosti IT lidských zdrojů neziskovky Člověk v tísni. Jednak využije svých odborných technologických kvalit z banky, zároveň se pustí do oblasti humanitární pomoci, která ho vždycky lákala, a navíc se mu ta práce rýsuje mezi příjemnými lidmi.

Ta informace byla taková pecka, že jsme ji šli na Markův popud do První pivní tramvaje zapít. Tam nám sbormistr prozradil, že se věc rozhodla už před týdnem, ale my jsme po Honzovi první, komu ji oznamuje. 

Varšava se zatím rýsuje takto… Koncert bude v sobotu 25. listopadu od 19:00 v Kině Elektronik, kde se koncerty běžně konají. Zahájí pořadatelé Voces Gaudii se třemi skladbami, po nich také domácí 4NonStraights s trojicí děl. Nato vystoupí uprchlíci z Charkova Queer Essence s pěti kusy.

Po pauze přijdeme my s osmi písněmi, plus jedna či dvě společné věci. V publiku bude třicítka delegátů organizace Legato pořádající Various Voices, zbytek budou místní diváci. Malá technická: pro Überall musíme všichni umět kompletní slova zpaměti kvůli choreografii s volnýma rukama před sebou. Noty nebude možné držet, byť by byly v požadovaných černých deskách.

Středeční generálka před Varšavou přinesla další důležitá fakta. Kája, který nám ze své pozice v ČD zajistil všem místenky, vytvořil a na slack umístil tabulku, kdo kde a s kým bude sedět. Zároveň přidal upozornění, že na území Polska se ve vlacích nesmí konzumovat alkohol. Jiný kraj, jiný mrav. Budeme se pohybovat na cizím území a v takových případech je vždy vhodné dodržovat místní pravidla.

V organizačním okénku pak zaznělo důrazné varování: Bacha na smích! Jak říká Filip a poté i píše: „Až budu polsky uvádět HIM, zaznějí tam slova, která by vás mohla rozesmát.“ Například, že autor skladby ve svém textu předává Bohu svůj sekret. Polsky je to tajemství. Instrukce proto zní: Po Meeste platí absolutní zákaz smíchu!!!

Ještě jsme si upřesnili načasování přechodu z facebooku na slack: Varšava a Víra v barvách duhy se ještě pojedou na FB. Nové události budeme už všechny řídit a sledovat jen přes slack, včetně zkoušek. Filip ale zajistí plynulost přechodu i školením; vytvoří i video návod se základními pokyny.

Pátek je tu a společně jedeme. Díky Kájovi má každý své místo a v každém kupé je jedno sedadlo neobsazené. Abychom se mohli vzájemně navštěvovat a vést řeči. Máme před sebou osm hodin cesty.

Lépe řečeno sedm hodin a 59 minut přesně. Abychom prý nepřekročili osmihodinový limit a neměli u dopravce nárok na nějaké občerstvení či kompenzace navíc. Říkal to náčelník, musí to být pravda.

Když už jsme u Marka, domluvili jsme se, že s kronikou budeme od teď pracovat jinak. Aby se rychleji a poutavěji dostávala k jednotlivým členům. Doposud to bylo tak, že Marek na začátku každého kalendářního roku dostal od kronikáře ke schválení text za rok předchozí a teprve pak byla kronika k dispozici členům.

Ukázalo se, že tento koncept byl nemotorný a nepřinášel takový užitek, jaký by kronika mohla členům sboru nabídnout. Na novém postupu se pracuje. Cílem je informovat o nových tématech v kronice průběžně a členy na to upozorňovat pokud možno atraktivněji než doposud.

Na rozdíl od společné jízdy do Žlebů jsme se, co se týče alkoholu, tentokrát drželi stranou. Jenom pár jedinců si vytvořilo osobní atmosféru poněkud vřelejší a hlasitější, všechno ovšem zůstalo na patřičné společenské úrovni.

Na společné večeři v podniku W Orbicie Słońca jsme se sešli téměř všichni. Jen Marek s Honzou se vzdálili a navštívili své letité přátele. Po setkání s Voces Gaudii při loňském pražském Pridu bylo přijetí v klubu velmi vřelé, pizza nadýchaná a tanec bez hranic.

„Horší počasí jsme si fakt nemohli vybrat,“ shrnul sobotní prohlídku Varšavy náčelník. Pošmourno se střídalo s větrem a déšť se sněhem. I tak jsme se dozvěděli spoustu věcí. Provázel nás jeden ze členů Voces Gaudii a vzal to opravdu vydatně.

Například pochody hrdosti neměly v Polsku na začátku 90. let vůbec snadnou pozici, přestože bolševik už nevládl. Výstižná ukázka toho, jak se v katolickém státě rvou mezi sebou konzervativci a liberálové o pozice či hlasy voličů.

Prvních pridů se účastnilo jen několik set lidí. Nastala i situace, kdy vláda konzervativců pride zakázala a liberální vedení města pochod povolilo. A tak účastníky musela před homofoby a státní policií chránit paradoxně policie městská. Dnešek už vypadá úplně jinak a varšavské pochody hrdosti mají 80 až 100 tisíc účastníků. A své pridy mají dnes i další polská velkoměsta.

I přes nepřízeň počasí a strašnou kosu jsme vydrželi prohlídku Varšavy až do konce téměř všichni. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že změnu pohlaví smí dnes v Polsku podstoupit jen ten, kdo má písemný souhlas od obou rodičů. A na závěr jsme byli seznámeni i s vývojem takzvaných holand. Dozvěděli jsme se toho mnohem víc, ale na to tu není prostor.

Kino Elektronik nám pro koncert poskytlo velkorysé zázemí. Šatna ve čtvrtém patře sice neposkytla snadný přístup Bohoušovi, který se s berlou v ruce nepohybuje jako svěží mladík, cesta po schodech do výšin ovšem nabídla výtvarný zážitek v podobě umělecky vyvedených portrétů veličin světového filmového plátna.

Jedno slabé místo přeci jen varšavský počin měl. A to společnou zkoušku všech sborů pro závěrečnou píseň. Stát natěsnáni v počtu více než hojném na praktikáblech  za vedra reflektorů tři čtvrtě hodiny kvůli jedné písni opravdu není životním štěstím. S diplomatickým šarmem jsme to ustáli a velkoryse to přešli.

Sedmá večerní je tu a koncert začíná. Uvádí ho neskutečně profesionální a srdečně lidská moderátorka. V úvodu připomíná, že se sice blíží Vánoce, vánoční koncert to ale nebude. V první půli vystoupí pořádající Voces Gaudii se třemi skladbami, po nich se stejným počtem také polští 4 Non Straights.

Větší prostor pak dostává ukrajinské uskupení Queer Essence. Konferenciérka připomněla utrpení, kterým v době dnešní ruské vojenské agrese procházejí doma Ukrajinci a Ukrajinky. Odezva v sále byla obrovská. Je zkrátka znát, že se Rusové za posledních sto let podepsali i na polském území odpudivým způsobem a že jim to hrdí Poláci ve svých srdcích neodpouštějí. 

Po pauze přicházíme my. Díky tomu, že volná místa v obecenstvu obsadili Voces Gaudii, zpíváme před plným sálem. Volné místo je jen tu a tam.

Slibovaní delegáti organizace Legato nakonec nedorazili, protože své varšavské zasedání zrušili. Filip proto nemusí uvádět koncert i v angličtině a soustředí se na polštinu. Vlny smíchu v sále ukazují, že jeho počáteční nedůvěra v sebe sama nebyla na místě a že se zkrátka umí i se svou výbornou výslovností do nálady místního publika strefit.

Skvělé načasování svého překvapivého vstupu k mikrofonu si nachystal i sám Marek. Polštinu si nastudoval tak poctivě, že blok polských písní uvedl v jazyce pořadatelů. Jak sám říká, dost zariskoval, že by se jeho poznámky o měkkých polských souhláskách nemusely setkat s kladným přijetím.

Opak byl pravdou. Nejen, že publikum vydatně rozesmál, nakonec se jeho postřehu chytla i sama konferenciérka a na závěr dodala, že můžeme v budoucnu do Varšavy přijet koncertovat kdykoli, když už všechna ta ć, ź, sz i dż tak dobře umíme.

Byli jsme jednoznačně zlatým hřebem večera. Vedle nadšení a snahy o precizní provedení všech našich písní se ukazuje jako jednoznačná deviza i rozmanitost našeho repertoáru.

A nebylo to jen o smíchu a burácení publika… Po estonské Meeste jsme se opravdu nesmáli. Píseň jsme věnovali bývalému velvyslanci ČR v Polsku Jakubu Dürrovi, který letos v únoru předčasně zemřel a který se aktivně věnoval gay tématům a propojování komunity s většinovou společností. 

Kdo si ke koncertu pročetl program, dozvěděl se, že skutečná Markova pozice v naší partě se jmenuje dyrygent. Mimochodem, tištěný program měli organizátoři připravený excelentně. Včetně kompletního repertoáru všech účinkujících sborů, jmen sólistů i textu závěrečné společné písně.

Poděkování patří Kájovi za práci kolem společné cesty vlakem, Radovanovi za organizaci společného ubytování a všem dalším, kteří se na přípravách Varšavy podíleli. Největší poděkování patří ovšem Markovi.

A co na to sám Marek? Zde je jeho závěrečné shrnutí. Ve skutečnosti bylo prošpikované spoustou smajlíků a ilustračních ikonek, ovšem samotný text je výstižný i bez nich:

„Moi drodzy chłopcy! Díky za včerejší koncert! Vyšel parádně, výborná práce! Díky za tisíce zapamatovaných not, stovky zapamatovaných slov, desítky vložených emocí. Díky za všechna ta ć, ź, sz i dż..., a za Vaši nezdolnost při pronikání do tajů polského jazyka. Díky za neutuchající jiskřivou pódiovou přitažlivost, která je jen díky vám dlouhodobou devizou Doodles.

A dík i za super milou, nabíjející a pestrou společnost. Nováčkům gratuluju k úspěšné premiéře v barvách Doodles.

Mimochodem, včera jsem mluvil v klubu s Miszou Czerniakem a dost nás chválil. A on je fakt dobrý muzikant a nechválil by planě. Udělalo mi to velkou radost. 

Byla to s Vámi parádní jízda. Kdo jste ještě nedojeli, šťastnou cestu. Všichni si odpočiňte a naberte síly na další jízdu. A můžeme vám s Honzou garantovat, že bude neméně zajímavá a podnětná. Ahoj ve středu na zkoušce a ve čtvrtek na křtu Víry v barvách duhy.“

Na závěr ještě poznámka ke kronice samotné a jejímu opodstatnění. Možná si to sami příliš neuvědomujeme a máme pocit, že žijeme pouze zpěvem a pozitivní náladou v té naší partě. Často opakujeme, že jsme jediní v této republice…

Figuruje tu ovšem ještě jiná věc, kterou jsme si doposud příliš nepřipouštěli: V tom, co děláme, a v rozsahu, v jakém to děláme, jsme na území českého státu historicky prvními. To si říká o záznam všech našich podstatných kroků samo o sobě. Stále ovšem platí, že kroniku vedeme pouze pro svoji vnitřní potřebu.

Po návratu z Varšavy jsme si – znavení a nakřáplí – střihli zkoušku zkrácenou, vlastně jen jako přípravu na následující den. Čeká nás zcela zaplněný Husův sbor ve Vršovicích a v něm diskusní večer k projektu Víra v barvách duhy.

Máme odzkoušeno, jsme převlečeni, připraveni a scházíme ze šatny po schodech dolů k sálu. A tam zíráme na stařičkého a vetchého Václava Neckáře, který přišel podpořit projekt svou osobní přítomností.

Úvodní slovo je krátké, stručné. Ujmou se ho hostitel, farář David Frýdl, a herec Jan Cina. Ještě že za námi těsně před začátkem zašel do šatny, aby si ujistil pořadí našich písní. Jinak by nás uvedl estonskou Meeste laul, zatímco my si na úvod nachystali Jenkinsovo Ave verum.

A dobře jsme udělali. Pana faráře jsme přímo nadchli, protože tento text považuje za jeden ze stěžejních. Opravdová pecka ale přišla vzápětí.

Samozřejmě, že jsme si mnozí z nás pustili na youtube alespoň ukázku klipů k projektu, který jdeme svým zpěvem doprovodit. Realita nám – a nejen nám – vyrazila dech.

V sále se zhaslo, nad našimi zády se objevilo obrovské projekční okno a v něm devítiminutové video na téma Manželství pro všechny. Zastávali se ho a v jeho prospěch mluvili faráři, kněží a teologové.

Více než třicet let od revoluce jsme v médiích na téma LGBT slýchali pouze odmítání a zatracování od špiček katolické církve. A najednou přijde takový pozitivní úder. Mnozí z nás měli na mnoha místech co dělat s dojetím.

Dozněly poslední tóny Magdalény hlasem Marty Kubišové, zmizely poslední titulky a v sále se rozsvítilo. Bylo to tak šokující, že potlesk zprvu nebyl přímo bouřlivý. Jenže rychle nabíral na síle, ohromení lidé postupně vstávali a nebyli schopni přestat.

David Frýdl pokynul na svého syna Tobiáše Timoteje, který po celou projekci seděl u první řady vedle našeho Marka a Tobiáš se skromně postavil doprostřed scény. Potlesk neměl konce, a jak pan farář trefně poznamenal, nebývá zvykem, aby se ovace ve stoje dostavily hned v úvodu večera.

Tobiáš s neskutečnou skromností prohodil pár vět o tom, jak projekt vznikal. Udělat takovou anketu mezi kněžími byl jeho nápad; u svých rodičů se setkal s nesmírnou podporou. Během večera se ještě dozvídáme, že do sedmi videí, která zveřejnil, sestříhal jen tři a půl procenta natočeného materiálu. A to ho máma pobízela, ať tam přidá ještě tohle, a tohle, a tohle…

Po naší Meeste následoval živý výstup několika účinkujících, kteří se na projektu podíleli. Objevil se například farář a teolog Josef Bartošek, kněz a teolog Filip Sedlák, biblista a překladatel Alexandr Flek či kněz a teolog Petr Vinš. Ten v dokumentu doslova řekl: „Pokud jste proti manželství s osobou stejného pohlaví, neberte si osobu stejného pohlaví.“

V diskusi pak především zaznělo, že se všichni zúčastnění celé roky víceméně styděli za to, jak se představitelé katolické církve v médiích stavěli vůči LGBT lidem odpudivě, když oni sami s tím problém nemají.

Vadilo jim, že katolíci nepředstavují jediný názor. Že jejich hlas dělá ostatním církvím ostudu, a když je samotné nikdo neoslovil, nenapadlo je něco s tím dělat. Takže když se na ně Tobiáš obrátil, nikdo z nich neváhal, okamžitě mu kývli a bezprostředně se šlo točit.

Davidovo provedení HIM vzalo všechny za srdce. Nejsmutnější moment ale měl teprve přijít. Na scénu se mezi Davida Frýdla a Honzu Cinu postavila paní Svatava, podobně jako Frýdlovi matka osmi dětí.

Její syn Filip se ovšem v patnácti letech oběsil na zahradě. Teprve z jeho dopisu na rozloučenou se rodina dozvěděla, že kluk o své homosexualitě věděl od svých jedenácti let. Protože ale tehdy chodili do kostela celá rodina ke katolíkům, Filip nenašel odvahu se o tom komukoli zmínit a zabil se.

Paní Svatava, mater Dolorosa, jak ji označil pan farář, stěží zadržovala pláč a mnohé z nás tím položila na lopatky. Dnes mimo jiné spolupracuje se sdružením S barvou ven, život syna jí to však nevrátí.

Následovala společná modlitba, převážně pozitivně naladěná, kdy se téměř dvacítka přítomných kněží a teologů postavila před nás a společně jsme pak odříkali otčenáš. Tedy jen ten, kdo chtěl, jak nám přítomní předeslali.

Vrcholem večera byl pozdrav od Marty Kubišové, která se stala velkým patronem projektu. Její zdravotní stav jí však nedovolil přijít, a tak pro Tobiáše a všechny přítomné namluvila zdravici. S použitím její písně v dokumentu samozřejmě nesouhlasila jen ona, ale i držitelé autorských práv.

Zdravice se objevila ještě jedna, a to od Ladislava Jacksona ze Společnosti pro queer paměť. Týkala se cyklu fotografií Chuť medu: Queer minulost na stěnách sálu ze sbírek a archivu společnosti. Výstava mimochodem již figuruje na programu Prague Pride Festivalu 2024.

Přišel čas na Tobiášova poděkování. Byli jsme vcelku ohromeni, jak dokázal dát dohromady s tak malým týmem tak rozsáhlý projekt na tak profesionální úrovni. Největší díky pak zazněly směrem k jedné osobě, Tobiáš to uměl patřičně načasovat a vygradovat, která mu nejvíce pomohla s tím, aby věc mohla jít do světa.

A jmenoval pak našeho Viktora, který pro projekt udělal obrovský balík práce tím, že pro všechna videa překládá titulky do angličtiny. Viktor na to dostal kytici a druhou Honza Cina za moderování.  

Byli jsme sice po Varšavě nakřáplí, v té kose jsme to ale vydrželi dokonce všichni. The longest time jsme museli oželet z časových důvodů. Od půl osmé se v sále pod námi hraje divadlo a nebylo by vhodné ho potleskem rušit. Vystřihli jsme tedy ještě Abbu, jakýkoli přídavek si odpustili, jednou se uklonili a šli ze scény.

Kdo měl ruce a nohy, vyfotil se ještě s Václavem Neckářem. Na večeři jsme vyrazili ad hoc do nedaleké pizzerie, jen Marek pelášil okamžitě do tepla domova, celé to ostatně odmával nabalený, aby nenastydl ještě víc.

Ve svém hodnocení pak zmínil vděk za to, že jsme mohli být u tak výjimečného počinu. „Pro mě to byl hodně silný zážitek a jsem hrdý, že jsme ho mohli podpořit zpěvem Doodles,“ uzavřel s tím, že gratuluje k úspěšné premiéře všem nováčkům, kteří s námi toho večera vystoupili poprvé.  

A večer jsme se ještě dozvěděli, že iniciátor projektu Tobiáš Frýdl za něj dostal v polovině listopadu cenu Jana Opletala!

Prosinec

..., organizační změny a hospoda

Doposud se kronika věcem z organizačního okénka ze zkoušek nemusela příliš věnovat. Zpravidla šlo o to, zda ten či onen již zařídil pro chystané soustředění či koncert to či ono. Nyní ale procházíme tak vydatnými či rozsáhlými organizačními změnami, že za zmínku stojí.

Například je potřeba, aby si všichni členové přejmenovali své profily na slacku podle svých skutečných občanských jmen. Přezdívky jsou sice krásná věc, když se ale sejde ve skupině padesáti lidí místo jmen hromada šifer, už není poznat, kdo je kdo. Své si s tím užil Radovan, když zajišťoval členům sboru hromadné ubytování ve Varšavě. Od něj proto tento požadavek také vzešel.

Podstatnou změnou je naše odměna pro sbormistra. Dokud byl Marek manažerem v bankovním sektoru, nejen že od nás žádný příspěvek nepotřeboval, on si ještě s námi platil členské příspěvky. Všude jinde je při tom v pěveckých sborech běžné, že si členové svého uměleckého šéfa platí.

Když tedy teď Marek přechází do neziskového sektoru, odměnu za svou práci pro sbor si i do budoucna ponechá. Pouze v těchto posledních měsících roku ji dává převést do sociálního fondu, protože pobírá od státu podporu v nezaměstnanosti, a další příjem proto nesmí mít. Mimochodem, našemu sociálnímu fondu jsme museli zavést samostatný bankovní účet, aby se nám peníze nemíchaly.

Dále je potřeba, aby se všichni vyjádřili v anketě, jak zorganizujeme léto příštího roku. Rýsuje se nám tam Jabloneček, Krakov a Pride a bude potřeba to zkombinovat podle časových možností či priorit našich členů.

Také je potřeba, aby každý za sebe poctivě vyplňoval tabulku docházky. Jde především o to, aby Marek věděl, s kolika z nás může na další zkoušku či akci v tom či onom hlasu počítat. 

A slacku jsme začali žoviálně říkat šlak. Je to sice nespisovné, ale aspoň je to pořádně česky.

Poslední středu před Štědrým dnem jsme si opět udělali vánoční posezení, tentokrát v Q Café, kde nám vyčlenili spodní místnost, nikoli tu za schody. Už je nás tolik, že jsme ji zaplnili téměř celou. Díky tomu, jak postřehl John, jsme měli k dispozici jako tabuli jeden celý dlouhý stůl a nebyli jsme roztříštěni u několika stolů. Mělo to díky té dlouhé tabuli přímo slavnostní ráz.

V Q Café nám opět, protože tam nevaří, dovolili přinést si své vlastní pohoštění. V tomto směru se vyznamenal zejména Marek, který snad půl dne pekl samé zdravé a chutné věci. A možná přišel i Vinetou…