2019
Opět to byl rok kvalitativních posunů. Hned v lednu jsme spustili druhou vlnu hlasových tréninků u Ahmada, tentokráte nikoli ve smíšených čtveřicích, nýbrž po skupinách z téhož hlasu. Ukázalo se, že k tréninku, jak se v rámci Doodles sladit s okolím, to má větší přínos.
Soustředění v Luníkově
Na začátku února pak přišlo soustředění, které nás samotné v mnohém pozitivním překvapilo. Každé soustředění má jinou atmosféru, to je logické. S odstupem času si ale uvědomujeme, že některá jsou svou atmosférou opravdu výjimečná. Statek v Luníkově nám jedno takové zprostředkoval.
Po celou dobu nám poskytoval zázemí sál restaurace, kde jsme jedli, za přítomnosti personálu restaurace a kuchyně zkoušeli a večer před ulehnutím na pokojích se všichni společně bavili. Jiné restaurace ve vsi nejsou, ale hledat si jinou destinaci pro večerní zábavu nebyl důvod. Ostatně personál byl v Luníkově fantastický; od první objednávky, ať jídla či pití, oslovovali každého z nás křestním jménem po zbytek pobytu.
Tady je na místě vypíchnout práci naší Patrície. Patrik se před pár lety nabídl, že organizačně zajistí soustředění on. Nemá to s námi jednoduché. Přijíždíme někteří sami, jiní ve skupinách, s partnery, se psy, každý jiným prostředkem, každý si objednáváme různá jídla, Patrikem dopředu domluvená, každý máme své individuální požadavky, pokud v tom bude paprika, tak to já tedy nemůžu… Bez Patrikovy usilovné organizační aktivity, bez jeho velkorysosti k individuálním požadavkům našich členů, by soustředění Doodles musel organizovat snad Bůh, abychom se sešli.
Každopádně tohle soustředění v Luníkově byla naprostá pecka. Marek se po předmnichovské zkušenosti uvolnil a nacvičování skladeb vedl k výsledku s elegantní lehkostí. Obsluha restaurace tvůrčí atmosféru vycítila, byla s námi po celou dobu zkoušek a při některých skladbách si bezhlasně prozpěvovala s námi slovo od slova, například Sweet Dreams.
I tohle soustředění byla usilovná práce. Ale tak prodchnutá radostí, že se to těžko popisuje, aby to nebylo trapné. Kdosi tomu nasadil korunu už v pátek večer. Vedle něj sedí sbormistr a on, nebudeme jmenovat, naprosto suverénně říká: „Představte si, pánové, že jsem zjistil neskutečnou věc. Někteří naši členové chodí do Doodles opravdu kvůli zpěvu!?“
Výchovný koncert v ZŠ Janského
Základní škola na sídlišti Velká Ohrada. Angličtinu a hudební výchovu tu učí Alena Buljatová, Markova spolužačka z gymnázia. Již několikrát se pokoušeli domluvit na akci Doodles ve škole, ale teprve tentokrát to vyšlo. Konec února 2019 a první „výchovný koncert“ Doodles je tu. Spíše osvětový koncert. My zpíváme, Lukáš Kohoutek z organizace Jules a Jim moderuje, vede zpovědní dialogy a vše zastřešuje patřičnou korektností… a děti jsou z nás nadšené. A nakonec jsme nadšeni všichni.
Seriózně: perfektní příprava a organizace ze strany školy, perfektní příprava a organizace od Lukáše. O naší přípravě netřeba mluvit. Vyzpívali jsme si tašku klobás a pár bas plzně a schytali jsme úžasnou zpětnou vazbu nejen v ten den. Ano, po akci jsme se s některými učitelkami včetně pana ředitele sešli v nedaleké restauraci…
Alena ovšem po akci uspořádala ve třídách anketu shrnující, jak jednotlivé děti celou akci vnímají. Reakce jednoho z kluků v sále, že děkuje Doodles a že už ví, že na to nebude nikdy sám, nejednoho z nás dostala na lopatky. Pár týdnů na to nás dostal ředitel školy Jan Havlíček, když do novin Prahy 13 sám napsal velmi pozitivní článek o naší společné osvětové akci. Podrobnosti v reportáži na našem webu či v článku na webových stránkách školy.
Doodles poprvé v Brně
Víkend následujícího týdne Doodles prvně zpívají Brnu. Ze strany Doodles je příprava na koncert svědomitá pokaždé. Tentokrát v tom ale hraje roli i Markův osobní vztah k městu i železnici a podvědomě možná i společenské klišé Pražáci versus Brňané. Hujery jsme nechali v Praze a vydali se do moravské metropole s odvahou i uvolněným pocitem, že lístků se v předprodeji prodalo dost.
Brněnský kostel Husova sboru má výbornou akustiku se silným dozvukem a pěveckému tělesu nabízí k produkci jako pevnou půdu pod nohama schody. Ještě že si při zkoušce před koncertem pokaždé zkoušíme i nástup. Kdybychom to v Brně neudělali, zahájili bychom svůj vpád do moravské metropole tragikomickou groteskou. Honza Dobiáš by mohl vyprávět, jak se při našem prvním – tréninkovém – pokusu o nástup bavil. Prý to byla scéna jako z Homolkových…
Bez hujerů byla zpočátku atmosféra v sále poněkud chladnější. Jak ale publikum postupně poznávalo, že nejsme nafrněné primadony z Prahy a umíme si dělat legraci sami ze sebe, o kvalitě naší produkce nemluvě, postupně také roztávalo. Jedním z vrcholů večera byla Markova osobní zpověď před publikem, jak se do repertoáru Doodles dostaly díky jeho babičce a brněnskému Hlavnímu nádraží Hvězdy nad Brnem.
Velký koncert v KD Ládví
Následoval velký jarní koncert Doodles 2019 v Praze. Poprvé jsme si tak zazpívali ve velkém sále KD Ládví. A udělali jsme dobře. Díky místním profesionálům, zejména zvukaři a osvětlovači, se ukázalo, že Doodles jsou schopni předvést kvalitní produkci i prostřednictvím mikrofonů a reproduktorů, tedy bez dozvuku a atmosféry kostelního sálu.
Tady je možná dobré připomenout, že se nám obecenstvo zdálo poněkud studené. Až během přestávky jsme po diskusích s diváky zjistili, že už se nám podařilo je rozparádit, jen jsme to shora přes ta světla neměli šanci vidět. Jako čestné hosty jsme měli v první řadě Janise Sidovského a Pavla Vítka, kterému jsme v jedné písni tvořili sbor na jeho vánočním koncertě v Pražské křižovatce předchozího roku.
Ještě k těm profesionálům z Ládví: Pár týdnů před koncertem se na velkých televizních obrazovkách ve výloze kulturního domu nad stanicí metra ve smyčce s upoutávkami na jiné akce KD promítal klip Doodles sestříhaný z příprav na Mnichov a samotného Mnichova. Materiál jsme samozřejmě dodali my. Vyžádali si ho ovšem sami lidé z Ládví.
Soustředění v Chrudimi a vystoupení v Dvakačovicích
Před polovinou dubna se sjíždíme do Chrudimi na další soustředění. Tady se ukázalo, jak je pro stmelování sboru důležitý prostor pro večerní diskuse. Potřebujeme je, jsou pro nás nezbytné. Nejde o pití alkoholu, jde o potřebu vyříkávat si věci, aby v tlupě primátů, kterou každá lidská společnost je, nevznikalo škodlivé napětí.
Tady prostor hotelové restaurace zázemí neposkytl. Kvůli netečné obsluze. Večer jsme se raději rozprchli po městě. Některé diskuse tak dostaly odklad; stejně jsme si k sobě cestu našli. V sobotu večer se většina sboru bez jakékoli organizace shora sešla v Kavárně u čerta. Všechno špatné je pro něco dobré. Restauraci penziónu, kde spíme, jsme na soustředěních schopni okupovat, tedy jedinci s delší výdrží, klidně do tří hodin ráno. Od čerta nás naštěstí vypudili včas, druhého dne bylo třeba vstávat časně.
Dvakačovice. Podle názvu cosi bezvýznamného kdesi v polích. Když ale v neděli už nasnídáni po osmé ráno, za sebou páteční a sobotní pijatiku, po silničkách napříč těmi poli jedete zhruba v devíti plně naložených autech právě do těch Dvakačovic, nebude to samo sebou.
Dvakačovice jsou pro Doodles jedním ze zlatých bodů na mapě. Během mše na Květnou neděli se náš zpěv stal plnohodnotnou součástí nedělní bohoslužby. A díky těm, co si nás tam objednali, v průběhu obřadu nezpíváme jen klasické či církevní věci. Řekli si o to, měli to. A měli recht. Sweet Dreams dvakačovický kostel docela rozehřály.
Nebylo to samo sebou. Před naším brněnským koncertem se písemně ozval jakýsi škarohlíd, že by teplý sbor neměl hanobit ani protestantský kostel. I zasedla jistá komise evangelických církví, shledala naše vystoupení v brněnském Husově sboru morálně neškodným a věci se daly do pohybu.
Nedělní bohoslužbu ve Dvakačovicích vedl českobratrský kazatel Dušan Ehmig, své slovo ovšem přidal i biskup plzeňské diecéze Československé církve husitské Filip Štojdl, který se nás před naším brněnským vystoupením v té komisi zastal.
Nebylo to tak, že by buzny z Prahy odzpívaly v kostelíku a nazdar. Po bohoslužbě následovalo posezení na faře u čaje, kávy a vynikajících koláčů, které pro nás napekla jedna ze sousedek. Byl to zážitek. Když vás přijmou na britské ambasádě, protože máte společné představení s legendárním britským sborem, je to díky těm Britům. Tady jsme zabodovali sami za sebe. A v případě boření předsudků vůči LGBT má taková akce na venkově větší koule než ve městě.
Pozvání do Bologně
Ani ne týden nato jsme v Bologni. Je to náš třetí zahraniční zájezd, z toho druhý letecký. Sbor za sborem, každý představuje jiný organismus. Se vším všudy. Komos Bologna nastoupili na společný koncert ve velmi pestrých outfitech. Každý z nich měl na sobě něco jiného, jinak extravagantního. Sladěné to ovšem měli barevně: černá, bílá, šedá, stříbrná.
Jak rozmanitě vypadali, tak to také znělo. Zpívají čistě, to samozřejmě. Mají ale odlišný výsledný zvuk. Komos Bologna jsou sdružením sólistů, kde každý zpívá sám za sebe svým osobitým projevem. Jak to zní vedle Doodles, ukázalo společné provedení Janáčkovy Lásky opravdivé. Doodles tam opravdu zněli, hlas po hlasu, jako jeden muž. No a co? Ne nadarmo jsou symbolem rozmanitosti už pět desítek let pruhy duhové vlajky.
V Boloni se nám podařilo podat velmi solidní výkon. Jednak jsme z výsledku měli radost my sami včetně Marka, ale nebyl to jen náš dojem. Soudobý italský skladatel Matteo Salvemini poté, co nás slyšel, poslal Markovi e-mailem nabídku dvou svých skladeb s tím, že by pro náš sbor mohly být dobré.
Přátelský koncert v Jablonci nad Jizerou
Ufff, na vydechnutí nebyl čas. Hned týden po Bologni zpíváme, tentokrát opět v Česku, opět v kraji odlehlém od centrální Prahy. Jablonec nad Jizerou, místními někdy nazývaný Jabloneček, aby se to odlišilo od mnohem většího Jablonce nad Nisou.
Všichni jsme se auty sjeli na předem objednaný, opět díky organizátorům, oběd do Poniklé, a to včetně Květy Kavánové a Honzy Hejrala. Oba jsou sbormistry svých těles a Marek se s nimi dal dohromady na sbormistrovském kurzu předchozího léta v Kutné Hoře. Následující text k této akci bude poněkud obsáhlejší; výjimečnost situace si to sama vyžádala.
Pro rozezpívání nám poskytla prostor místní umělecká škola, zkoušku jsme absolvovali v samotném koncertním sále. Struktura stěn bývalého kina odebrala sálu dozvuk. Nakonec jsme se s touto suchou akustikou popasovali díky Markovým instrukcím.
Společná zkouška s Mládím měla dost vypjaté momenty. Květa se chvílemi držela za hlavu, tympány pro Fortunu z Carminy Burana bylo třeba doladit. S dvojí verzí latinské výslovnosti jsme si nelámali hlavu. Zatímco my si Orffův text nastudovali v tvrdé výslovnosti středoevropské, Mládí nastudovalo Fortunu s výslovností měkkou, která vychází z italštiny. Marek si nás poslechl z prostředka sálu a prohlásil, že se naše hláska „c“ pod dívčím „č“ ztratí, a bylo dohodnuto. Doodles si výslovnost odzpívají po svém, Mládí také. Stalo se a společné vystoupení si nakonec sedlo jako poklice na hrnec. Dvojí výslovnosti si nakonec všimlo jen pár lidí.
Mládí se má za 60 let existence jednoznačně čím chlubit. Rossiniho vymňoukaný operní duet Věry Poláchové a Ivany Housové ukázal nejen pěvecké kvality, ale i nadhled a smysl pro humor organizátorů. Vystoupení nejmenších dětí ze Skřivánku, přípravky Mládí, odhalilo naši dětinskost a slova: „Dobrý den, dobrý den, já jsem tady první den,“ rezonovala v našich členech ještě dlouho.
Honza Hejral moderoval o sto šest a přišel očekávaný Orff. Vše si v našem společném provedení sedlo tam, kam mělo, a sál povstal. To však byl teprve začátek. Nadšené veselí všech přítomných včetně diváků se odehrálo na jevišti, kde si diváci, většinou bývalí členové Mládí, s námi zazpívali Na tú svatú Katerinu a Tancuj, tancuj.
Následoval mejdan v sále sokolovny, mimochodem jen přes chodbu, s úžasným pohoštěním od jednotlivých místních lidí. Od konce koncertu byla téměř do půlnoci možnost se nechat bezplatně vyfotit u zázračné bedýnky se spoustou rekvizit, a tak se někteří naši členové, zejména ti tvořivější či dětinštější, fotili o sto šest.
Do toho hrála coby kulisa mejdanu velmi slušná kapela Naboso. Tu stojí za to také zmínit, protože s postupujícími hodinami se za jejího doprovodu stalo, že v obci o 1600 lidech v Pojizeří tancovali v sokolovně kluci s klukama, místní staří bardi posedávali okolo a nikdo neprotestoval. Po půlnoci ještě přišly spontánní zpěvy Doodles společně s Mládím, protože Květiny holky si s námi ještě chtěly zazpívat Good night, sweet heart a ještě Sas mana a ještě…
Ve spolupráci s Mládím jsme v Jablonečku prolomili ledy. Sám Marek pak v interní komunikaci Doodles napsal, že jsme na poli osvěty udělali obrovský kus práce. Květina reakce to potvrdila. Oslava kulatin Mládí přítomné nadchla tak, že zbytek obce tím žil ještě několik dní. A to jsme, prosím, byli jediným hostem Mládí, kdo tímto sborem neprošel.
V Jablonečku se nám zkrátka dostalo nejlepšího přijetí, jaké jsme doposud zažili. K tomu všemu uměleckému nás lidsky vstřícně, aniž bychom to požadovali, bezplatně nakrmili a ubytovali a navrch nám v neděli ráno vyrazili dech tím, že nám za vystoupení chtěli vnutit honorář. Po rychlé bezprostřední poradě nejvyšších hlav našeho spolku jsme obálku s poděkováním vrátili. Obě strany se v přátelském duchu vzápětí dohodly, že finance v budoucnu poslouží na výjezd Mládí do Prahy na společný koncert s Doodles.
Úspěch a nadšení z Jablonečku bylo tak silné, že Marek přesunul následnou středeční zkoušku na oslavu do Q Café. Prskli nám sice rezervaci do nudle pod schody, radost nám to ale zkazit nemohlo.
Léto
Následující středu jsme ve snaze ulovit další nové basy opět otevřeli zkušebnu veřejnosti. Několik lidí přišlo a pár jich i vydrželo do dalších zkoušek. A poslední červnovou středu jsme opět propařili v Q. Ostatně, vydařenou sezónu jsme zapili zaslouženě, což se odrazilo i ve velmi uvolněné, pohodové a nadšené náladě.
Marek se nám přesně v polovině července opět odebral do Kutné Hory na týdenní sbormistrovský kurz. Pokud by se někdo pokusil zjistit, jak se učí máchat před zpívajícími nebožáky rukama, spadla by mu čelist. Den co den začínají lekce v osm hodin ráno a s pauzami se pak pokračuje do deváté hodiny večerní, často přes.
Poté se sbormistři vyhrnou do okolních hospod, a to jen na jedno, či na dvě malá. Toto není pijácká hantýrka. Poté se opět vracejí se shluknout, a to dobrovolně. V jídelně společné ubytovny jsou schopni za lehkého popíjení vína zpívat do tří, do čtyř do rána. Občas se jede i na pět kytar, čtvery housle a mnohé další nástroje.
Toto by mohlo být pouze jako poznámka pod čarou. Je ovšem dobré si uvědomit, že Česko je ve sborovém zpěvu světovou velmocí, že sbormistři jsou lidé, kteří jsou nesmírně muzikální a v hudbě mnohostranní a k tomu navíc mají rádi jiné lidi. Pařby s nimi jsou dech beroucí; náš Marek je mezi nimi v excelentní společnosti. A mezi nimi se neztratil. I když, jak ho známe, chodil svědomitě spát dříve, aby byl ráno na kurzové hodiny fit.
Na závěrečném sobotním koncertu zazní zhruba dvě desítky skladeb. To znamená, že z více než šedesáti přítomných sbormistrů nemůže předvedené skladby dirigovat každý z nich. Náš Marek se ujal tohoto náročného úkolu – dirigovat erudované sbormistry není žádná procházka růžovým sadem – již v prvním roce své kutnohorské účasti. Ujal se toho i tentokrát a řídil provedení Janáčkovy skladby Láska opravdivá.
Koncert Prague Pride
Začátkem srpna jsme se opět vydali soustředit do Hlubočep. Buddhisticky čisté prostředí z nás zase vymáčklo maximum a zase za naprosté pohody. Ze zvířeny nám na hladině jezírka vstoupil do kulis nafukovací růžový plameňák a svojí přítomností nás z naší rodinné psí smečky Doodles poněkolikáté přišla rozjasnit Dorka. Sice občas pršelo, ale s tím jsme si poradili v garáži našich hostitelů.
Týden na to jsme – již tradiční – koncert Doodles během Prague Pride odzpívali s norimberským sborem Die Trällerpfeifen ve Vršovicích. Divadlo MANA poskytlo našim aktivitám prostory již poněkolikáté; co naplat, jsme tam už jako doma. Už víme, kde jsou tu jaké místnosti na zkoušení dvou těles i kam si odskočit; umíme se tu zkušeně pohybovat.
I s našimi hujery už zkušenosti máme. Předprodej lístků na koncerty sledujeme pravidelně a víme, jakým tempem se s blížícím se datem akce prodej vyvíjí. Do toho náhle vstoupila před koncertem v naší interní FB diskusi Toníkova informace, že se nám v internetovém prodeji vstupenek objevil i odbyt ve Spolkové republice Německo.
Die Trällerpfeifen předvedli kabaretní show, přesto poněkud decentnější ve srovnání s francouzskými Podium Paris před dvěma lety tamtéž. Naše publikum je přijalo s nadšením a skutečně se bavilo, i když s postupující show intonace našich hostů mírně či mírně řečeno slábla.
Zatímco první polovinu svého vystoupení odzpívali Die Trällerpfeifen v klasických černých oblecích a bílých košilích s černými motýlky, v druhé půli koncertu nastoupili na scénu coby posádka letadla. Polovina z nich jako piloti – kapitáni, polovina z nich jako letušky v rudých kostýmech s parukami. My i diváci jsme se bavili, dostali jsme ale také reakci, že pokud bychom se touto kostýmní cestou vydali i my, bylo by to „fuj“. Nechceme bonzovat, ale hlásit se to musí...
Die Trällerpfeifen s námi vyrazili i do propršeného sobotního průvodu hrdosti. Jak je u Doodles zvykem, nesli jsme hrdě nad sebou transparent s naším logem. Milé bylo, že Die Trällerpfeifen šli v průvodu s námi, coby jejich hostiteli. A jak je u Doodles zvykem, byla nás opět asi jen čtvrtina sboru. V Doodles má i hrdost své meze.
Zahájení nové zkouškové sezóny
Po prázdninách jsme se vrátili do plného nasazení. Zatímco jsme doposud zpívali nejvíce šestihlas ve skladbě That Man, teď makáme na osmihlasém Magnum Mysterium. A protože je to soudobá skladba od amerického autora, zpíváme ji v měkké výslovnosti latiny, jak je zvykem v jižní Evropě a… USA, odkud skladba pochází.
Marně se někteří naši členové vzpírali. Doposud jsme vše v latině zpívali s výslovností tvrdou, která je zavedena ve střední Evropě včetně německy mluvících zemí. Najednou nám přišlo divné zpívat latinu italsky, ale maminka a sbormistr mají vždycky pravdu, a tak držíme hubu a krok a zpíváme Maňum mystéryjum.
Soutěž pěveckých sborů v Jirkově
Celé září ale věnujeme intenzivní pozornost spíše přípravě na první účast Doodles v soutěži pěveckých sborů. Akce v Jirkově již má tradici a koná se první říjnový víkend. Celé září proto tvrdě makáme na pěti skladbách, které předvedeme. Jedna jediná má aranže převzaté. I když zazněl názor, že tou bychom se prezentovat neměli, Marek si ji obhájil tím, že by od nás měla porota slyšet i takovou věc, kterou zná.
Tento ročník sice pořadatelé vyhlásili jako nesoutěžní, porota nicméně zasedla jako vždy, protože ve veřejném provedení zpěvu je vždy co hodnotit. Zahájili jsme Náladou, která údajně měla být výborná, ale byli jsme prý studení jako chcíplé ryby. Projevila se tréma v neznámém prostředí.
Logicky. Prvně na soutěži. A mezi třemi desítkami jiných a uznávaných těles, jejichž členové i sbormistři se na Vás přijdou podívat. Měli jsme narvaný sál. Kdo by se mezi zavedenými zpěváky a muzikanty nešel podívat na partu, kde jsou všichni buzny… Ten energetický propad jsme vybrali, naše vystoupení začalo nabírat obrátky a rozdávat energii a v závěrečném Lionu Aleš opět exceloval.
Přivezli jsme si odtamtud mnoho. Marek ponaučení, že je potřeba provést sbor obdobím Jen je nechte, ať se bojí… Mnozí z nás tam prohloubili přátelství s jinými spřátelenými tvory či tělesy a navázali jsme vazby nové. Zajímavými cestami se například ubíral zrod spolupráce s ženským sborem Mammas and Mammas.
Začalo to přímo v porotě. Zatímco nám, Doodles, chtěli původně dát ocenění za projev s koulema a ženám z Mammas za jiskrný projev na scéně, nakonec to prohodili, aby tím nám, gayům, nedali najevo, že si původně mysleli, že jsme bez koulí. Nebo aby to tak nevypadalo. To si mohli někteří naši členové vyslechnout od sbormistryně Amálky během nočního tanečního reje.
Takže: přivezli jsme ocenění!!! Za jiskrný projev na scéně. A vyhlídku spolupráce s Mammas and Mammas z Benešova. Podle všeho tam s nimi budeme mít koncert prvního dubna příštího roku. Snad to nebude apríl, říkali jsme si tehdy...
Podzimní soustředění přineslo jednu podstatnou změnu. Sjeli jsme se na místo, pokud možno všichni, již v pátek večer. Tentokráte nikoli za bujarou zábavou, ale za tvrdým zkoušením. Marek nás do té vody, abychom plavali, vhodil záměrně, ale ne svévolně. Odsouhlasili jsme si to v anketě předem. Ale když přišlo na věc, remcali jsme.
Utahaní po týdnu práce. Někteří ospalí po ranní směně. Temná zákoutí paměti připomínala, že dřív jsme touhle dobou na soustředěních pařili a bylo živo… Teď tu schlíple sedíme, padají nám hlavy, a třetí hodinu se snažíme přezpívávat to nejnáročnější, co v současné době vůbec děláme. Děláme chybu za chybou a jsme čím dál protivnější. A to zkoušíme v Ráji!
Nebylo to samo sebou. Maminka a náčelník… Po zkušenosti s naší neohrabanou trémou v úvodu vystoupení v Jirkově nás Marek systematicky provádí zátěžovými zkouškami. Podobně takovými testy procházely jaderné elektrárny po celém světě po havárii v japonské Fukušimě. Dukovany i Temelín těmi testy prošly na výbornou. Jsme na tom dobře i my?
Realita nás nenechala dlouho čekat. Dlouhé roky pilujeme čistá, téměř neslyšná piana, naprosto přesnou intonaci, absolutně přesný rytmus, absolutně přesně podle pohybu Markových rukou, samozřejmě s naprosto neslyšnými nádechy…
Samozřejmě to nejsou jen Markova zbožná přání, ale všichni z nás, kdo máme alespoň špetku zodpovědnosti v sobě, se o to snažíme. A najednou to předvádíme před totálně narvanou školní tělocvičnou, kde se v příšerném kraválu přeřvávají navzájem mezi sebou nejen rozjívení haranti, ale i jejich rodiče?
Koncert na ZŠ Janského podruhé
Ano, opět ZŠ Janského. Ovšem nevstoupí nikdo dvakrát do téže řeky. Ani Doodles ne. Zatímco začátkem roku jsme tu spolu s vedením školy uspořádali osvětovou diskusi s koncertem v důstojné atmosféře, začátkem prosince jsme byli součástí charitativního Jarmarku, který tu škola uspořádala na podporu dětí, které se po rakovině vracejí do života.
Své vystoupení jsme zredukovali, nemělo cenu jim zpívat klasický Pater noster v pianissimech a v latině. Ale stálo to za to! Otčenáš v africké verzi Baba yetu děti docela zaujal a mnohé rodiče velmi. Na závěr už jsme dali jen Sanitku a ta měla koule největší. Lidé ji znají. Tombola pro peníze na děti, co se hrabou z nejhoršího, skončila, a v sále zůstala zhruba třetina lidí.
A tak Doodles začínají zpívat Můj čas a z davu dospěláků se najednou zvedají displeje mobilů a snad každý třetí si nás nahrává… Koutkem ucha nás zaslechl i odcházející moderátor jarmarku Jan Rosák a s určitým údivem poznamenal, že nám to dobře zní.
…a ještě dodatek k podzimnímu soustředění. V sobotu večer jsme si ověřili, jak je svět neskutečně malým. Dozpívali jsme na závěr zkoušení pod klenbou prázdného sálu vinárny Maňum a Pavel povídá: „To nevymyslíš. V jídelně sedí naše fanynka. Je to kamarádka maminky Slávka Gogy.“ Toho teď máme ovšem na diplomatické misi na Balkáně, zatímco naše soustředění v Ráji se odehrává u obce Blíževedly.
To podzimní soustředění před tím happeningem v tělocvičně mělo ještě jeden nový prvek, a to dlouhou rozcvičku s fyzioterapeutem. Znáte to. Sympatický, symetrický obličej, sexy sestřih vlasů. Široká ramena, mohutný hrudník, klenoucí se chlapská prsa… Bicepsy, tricepsy, stehna jak z antických soch… Strniště tmavé, úsměv dech beroucí, oči jiskrné… Chlapská srst lezoucí z výstřihu, občas k vidění chlapské… Zkrátka nuda, nuda, šeď, šeď.
Vzhledem k tomu, že Marek tuto akci nachystal jako překvapení, nemohla být vlna dotazů: „Ty vole, kdo to je?“ mezi sboristy intenzivnější. Jmenuje se Adam Šerpán a není na muže. Doodles k němu přišli díky náčelníkovi, který ho kdysi měl v bance mezi svými podřízenými v týmu. Nyní se Adam fyzioterapii věnuje naplno.
Kalendářní rok jsme opět uzavřeli tradičním posezením v Q Café.