2017

Soustředění ve Studnici u Náchoda

Po únorovém soustředění v Myškově mlýně jsme si zajeli dolaďovat chystaný repertoár na jaro a léto do Studnice ve východních Čechách vlakem. Do železničního uzlu Starkoč, odkud se dá do Studnice dojít pěšky. Došli jsme tam. Jen jsme cestou vlakem vzbudili trochu rozruchu na nádraží v Hradci Králové. Nemusíte řídit vůz, víkend máte před sebou… tak se snadno přibalí lahvinka do krosny. Do vlaku na páteční odpoledne ideální kombinace.

Vlak stojí v Hradci na druhém nástupišti, lokomotiva se musí přepřáhnout a naši kolegové kuřáci mají deset minut na to, aby na peróně natáhli něco málo povzbuzení do plic. S trochou alkoholu v žilách udělá nádražní scenérie své. Polovina sboru, ne všichni z nich jsou kuřáci, stojí na perónu a luftuje se, někteří šlukují, druhá polovina je vyvalená z oken vlaku a hltá, co se děje venku.

Slovo dalo slovo, z oken ven a z perónu do oken, a zpíváme na nádraží Nebeské kavaléry. Nastupujeme, kupodivu všichni, a odjíždíme všichni stejným vlakem… Ve Studnici dva dny poctivě zkoušíme a na závěr si nachystáme veřejnou zkoušku, aneb přezpíváme veřejnosti sedm věcí, co jsme tu procvičili, v místnosti, kde jsme to cvičili.

Na naši akci pro veřejnost se začínají trousit starší občané Studnice. Nám se zdá, že rozpačitě přešlapují okolo, ale oni jen čekají, až dorazí a přidá se k nim ten a ten, ta a ta. Počkáme, až se všichni v klidu usadí. Spustíme. Přezpívali jsme. Trousíme se ven. Vyvalí se ven i důchodce v kostkované košili a džínách, zavře za sebou dveře a spustí na nás zhruba ve smyslu:

Teda, chlapi, vy umíte to nejtěžší, co mezi lidma může bejt, a to je dát lidi dohromady. Já jsem si nikdy o teplejch nic extra nemyslel. Ale dát lidi dohromady tak, aby to takhle fungovalo, to se mi nikdy nepovedlo. Roky jsem tu dělal starostu a to, co umíte vy, jsem tu nikdy nedokázal. Vy jste schopný se na jednom místě sejít a ještě se sladit. Za to vás obdivuju a už se na teplý skrz prsty nedívám.

Jarní družba s Podium Paris

Na velký jarní koncert za námi v dubnu dorazil francouzský sbor Podium Paris. Ještě předtím jsme si ale odsouhlasili a nechali u profesionálů udělat banner s logem Doodles, aby za námi během koncertu visela naše vizitka. V podobně naléhavé situaci vzniklo i logo samo, a to před koncertem s Londýňany, a vytvořil ho pro nás náš tehdejší člen Tomáš Kříkava.

Společná zkouška na Spořilově ukázala, že zatímco my jsme se naučili francouzskou Résiste poctivě celou a nazpaměť, Francouzi si Má tě rád připravili dost lajdácky. Odpoledne jsme s nimi vystřihli pár skladeb na Malostranském náměstí za sychravého počasí a večerní koncert ve vršovickém divadle MANA pak ukázal, jak rozdílný přístup k dramaturgii představení máme. Francouzi předvedli kabaretní show a my se ujistili v tom, že nám náš decentnější přístup vyhovuje mnohem víc.

Našemu sboru přineslo toto vystoupení ve Vršovicích významný okamžik. Předvedli jsme veřejnosti premiéru skladby Můj čas. Emotivní to bylo silně. Sbormistr si vzal před uvedením písně slovo a věnoval toto provedení lékařům, kterým se během posledních měsíců podařilo vysekat jeho maminku z rakoviny. Ostatně cestou do Studnice jsme mimo jiné zapíjeli právě toto vítězství.

A ještě jedna premiéra se v MANĚ odehrála. Poprvé nám moderovala koncert dvojice madam, a to Honza Lukas a Petr Kučera. Samozřejmě si je, dámy na první pohled nevypočitatelné, Marek předtím prověřil. A nám všem ostatním kluci vyrazili dech.

Převzali tak výborně štafetu po Vráťovi, který před tím v roli moderátora koncertů roky sloužil Doodles čestně a důstojně, přitom s vtipem sobě vlastním. Vráťa s námi zpívá dál, jen ho to moderování už tolik nebavilo.

Koncert s Lucky Voice Bandem

V květnu jsme opět zpívali společně s Lucky Voice Bandem na Korunní 60. Odtud pochází legendární Markova slova: „Polož to autíčko!“ za něž vděčíme madam Kučerové.

V květnu a červnu nám ale naše mozkové závity mnohem více zaměstnával návrh dokumentární režisérky Dagmar Smržové. Když se z médií dozvěděla o odmítnutí našeho teplého sboru v katolických Emauzích, vzala si nás na mušku a přišla s návrhem natočit o nás dokument.

Aby to ovšem v jejím vidění mělo šťávu, navrhla nám, že nás natočí, jak jedeme zazpívat do Vatikánu samotnému Papeži. Nezamlouvalo se nám to. Bourat předsudky chceme, nikdy jsme však neřekli, že budeme katolíkům dělat věci na truc. Navrhli jsme proto, že bychom v rámci natáčení dokumentu uspořádali několik koncertů v České republice, a to v zapadlých končinách či lokalitách, které oplývají homofobní pověstí. To však paní režisérce nepřišlo dostatečně sexy, a tak jsme od této spolupráce upustili.

Koncert pro poloprázdný Hraničář

V červnu jsme stihli ještě jeden významný počin. Velmi významný pro nás a naši myšlenku, naprosto bezvýznamný pro region, do nějž jsme vyjeli. Ústí nad Labem, charitativní koncert Doodles pro Romana Hlaváčka. Po dvě desetiletí působil na severu Čech v prevenci drog a virově přenosných chorob, nyní však upoután na vozík po dětské obrně potřeboval peníze na svého asistenčního psa.

Nikdo z ústeckých na tento koncert nepřišel. Hrdě jsme ho odezpívali celý, žádnou skladbu jsme nevypustili. Sál byl poloprázdný a ti, co v něm seděli, na nás přijeli odjinud, většinou z Prahy. Rádi se touto zkušeností chlubíme. Tady je třeba připomenout, že naši konferenciéři na koncertech uvádějí prázdnost sálu jako pikantnost. To, že se díky akci a dvěma štědrým privátním dárcům na Romanova psa peníze opravdu vybraly, už nikde nerozmazáváme. Asi fakt máme vedle hrdosti i vkus.

Koncertní šňůra v druhém pololetí

Zbytek sezóny už příliš rozruchu nepřinesl. O prázdninách jsme se vrátili do Hlubočep na soustředění k našim velkým příznivcům, v srpnu jsme se vrátili do vršovického divadla MANA na velký koncert v rámci Prague Pride a v průvodu jsme hrdě nesli transparent Doodles nad svými hlavami.

V září jsme opět měli zkoušku otevřených dveří, díky níž máme nejen další zpěváky v ansámblu, ale i další vynikající osobnosti a skvělé kamarády mezi sebou. A přípravy na festival Various Voices 2018 v bavorském Mnichově začaly nabírat obrátky.

Vánoční koncerty opět zahrnuly Portheimku díky přání radnice Prahy 5. Svůj velký vánoční koncert jsme ovšem udělali jinde, a to v Evangelickém kostele na Smíchově… zřejmě z nostalgických důvodů ve stejné čtvrti. Výběr místa to byl vynikající, atmosféra koncertu skvělá a jeho záznam si opakovaně přehrávají nejen naši Hujeři, ale i někteří z nás…