2018
V očekávání cesty do Mnichova
Rokem 2018 se v historii Doodles táhne hlavní dějová linie: Mnichov a jeho následky. Mnichovem se myslí mezinárodní festival gay a lesbických sborů… a za slovem následky se po překonání jisté pachuti odkrývá chuť pokračovat dál i po tak náročném martýriu, že jsme někteří už měli občas sto chutí se na Doodles vykašlat. Lámání chleba se zkrátka nevyhnulo ani Doodles.
Přípravy na mnichovský festival Various Voices začaly už v polovině předchozího roku. Tedy zejména přípravy organizační. Každý, kdo chtěl a mohl být v Mnichově, se musel přes internet u organizátora festivalu zaregistrovat, což při laxnosti některých našich lážo plážo kolegů nebylo pro ty zodpovědnější žádné lážo plážo.
Též bylo potřeba zajistit si ubytování, což bylo snazší pro rodilé či zkušenější světoběžníky a ti pak pomohli ostatním. A tak jsme někteří spali po různých pokojích ve stejném hotelu či penzionu. Podobně jsme si navzájem pomáhali s technologickými potížemi při snaze se zaregistrovat, což nebylo právě nejsnazší.
Ukázalo se však, že větším oříškem byly náročnost a objem repertoáru, kterým jsme se chtěli v Mnichově blýsknout. Součástí festivalu bylo veřejné provedení kantáty Carmina Burana od Carla Orffa. Přestože Marek po nás nechtěl, abychom každé slovo kantáty znali zpaměti, náročnost ostatních skladeb a blížící se termín odjezdu udělaly své.
Ze zkoušek se nám postupně vytrácela a nakonec i vytratila radost. Snaha o humor byla spíš na obtíž a s pokusy o legraci se vytrácela i Markova velkorysost. Stalo se. Pravda zůstává pravdou i v Doodles, a tak to tu jako zmínka figuruje. Už na tomto místě je třeba připomenout, že se náš sbormistr k věci postavil čelem a přišel posléze s konstruktivním nápadem, jak situaci zmapovat a do budoucna si vyjasnit. O tom později.
Prubířským kamenem před Various Voices byl společný koncert se sborem Our Song z americké Atlanty, který se v květnu cestou do Mnichova stavil v Praze za námi. Opět jsme využili vstřícnosti Evangelického kostela na Smíchově a s Atlantou vystoupili tam.
Američané předvedli pěveckou sehranost na profesionální úrovni, o tom není sebemenších pochyb. Zároveň nám ale připomněli podobnou nepřipravenost na společné vystoupení jako Francouzi zhruba rok předtím. Zatímco Podium Paris se pořádně nenaučili ani zazpívat slova „má tě rád,“ což bylo jediné, co se po nich chtělo, Američané rovnou škrtli ze společného koncertu skladbu In taberna s tím, že si ji prostě nepřipravili.
Tady je poctivé připomenout, že se Doodles na společné koncerty se zahraničními sbory připravují vždy poctivě. Co si Marek s kolegou sbormistrem v mezinárodní korespondenci domluví, to s námi nacvičí tak, že to umíme zpaměti před příjezdem zahraničního tělesa. Oni částečně. Možná se v tom odráží naše snaha „kluků z východu“ ukázat klukům ze Západu, že nejsme žádný východ, ale střed Evropy s tradicemi navazujícími – i přes dekády bolševika – na Rakousko-Uhersko. A tenhle poctivý přístup se vyplatil i v samotném Mnichově.
Various Voices v Mnichově
S láskou mnohých našich členů k železnici jsme k přesunu zvolili tuto cestu. Šest hodin ve vlaku s výlukou na trati nás nemohlo dostat. Dostala nás perfektně připravená organizace festivalu. Po příchodu do Gasteigu dostal každý z nás při osobní registraci baťůžek a v něm mimo jiné permanentku na veřejnou dopravu po celou dobu konání, pláštěnku a magazín s programem festivalu představující každé přihlášené hudební těleso.
Mnichov – nejen radnice, ale i jeho obyvatelé – nás přijal vřele. Na trasách mezi hlavními body festivalového dění se dokonce dala vidět upravená světla na semaforech, kde místo stojícího či jdoucího panáčka figurovala dvojice panáčků či panenek. Mnichov má sice 1,4 milionu obyvatel, ale když se mu po centru začne promenádovat pět tisíc bukvic a leseb s visačkami na krku, je to vidět na první dobrou.
Náš samostatný koncert patřil k menším akcím festivalu. Ovšem… když do západní části Německa přijedou kluci z Prahy jako téměř jediní z bývalého východního bloku, upoutá to pozornost i jinak ostřílených matadorů. Náš koncert zkrátka do prachu mezi prkna, co znamenají svět, nezapadl. Už během koncertu se ukázalo, že Markova dramaturgie vsadila na správnou kartu.
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ zazpívat v Mnichově česky by se mohlo zdát jako zbytečný výstřelek. Nebyl. Před provedením písně jsme kvalitními a velice erudovanými vlastními kapacitami, velké poděkování Johnovi, publiku v sále zprostředkovali obsah textu anglickým překladem. Včetně politických a morálních souvislostí s 50letým výročím od sovětské invaze. A reakce publika byla tak silná, že zaskočila nás samotné.
Stačilo pak mezi účastníky festivalu zmínit, že „jsem z Doodles“ a nebylo třeba příliš vysvětlování. Pokud nadšená reakce nepřišla rovnou.
„Ženy…“ s německým libretem pak naše tažení Mnichovem vygradovaly slušným výstupem se solidním výsledkem. V sále i mediálním. Toto provedení bylo v podání Doodles součástí jednoho z velkých koncertů v neskutečně obrovském hlavním sále, a Doodles tak vysílala naživo v přímém přenosu i bavorská státní televize.
Finální provedení kantáty Carmina Burana ukázalo, že jsme zaprvé opět jenom lidé a zadruhé že se Němci coby organizátoři umějí šikovně připravit na vše. Všech pět tisíc účastníků festivalu sice na Odeonsplatz nedorazilo, ovšem organizátoři festivalu situaci nenechali lidskému faktoru napospas a plnost zvuku zajišťoval na zastřešeném pódiu dirigentem řízený orchestr se sborem a sólisty. Přesto bylo náměstí plné a atmosféra skvělá.
Během festivalu dorazily při různých akcích k různým členům Doodles různé nabídky spolupráce od členů jiných těles. Žádné dvojsmysly v tom nejsou. Náš sbormistr si některé sbory proslulých jmen prověřil na jejich koncertech a také nitky potenciální spolupráce do budoucna navázal. Bologna v roce následujícím prokázala, že to význam mělo. Mnichov skončil a vrátili jsme se do naší pražské reality. Úštěk, prázdniny a Prague Pride před námi.
Malá vsuvka. Během hektických příprav na Mnichov jsme stihli ještě řadu milých a zodpovědných věcí. Na soustředění v Myškově Mlýně nás přijela na jeden den proškolit vynikající sbormistryně, kamarádka a úžasná ženská Sylva Sasková; odjížděla navzdory svým rodinným plánům a díky úžasné atmosféře místo pátečního večera až v neděli. V březnu jsme v redukované sestavě 12 lidí zazpívali na svatbě našemu bývalému členovi Tomášovi, když si bral za muže Chrise v Kostele sv. Martina ve zdi. Mimo jiné se tam objevil a slyšel nás i hudební publicista Jarda Konáš, kamarád novomanželů.
V březnu také vyšel v LUI magazínu rozhovor s Markem a v dubnu jsme se vrátili na víkendové soustředění do Studnice ve východních Čechách. Tentokrát jsme nepřipravili zkoušku pro veřejnost, tentokrát jsme v neděli ráno vyrazili zpívat rovnou do místního kostelíka. A katolického! Bohužel jsme po náročném studování skladeb (a večerním popíjení) byli tak vyšťaveni, že je záznam našeho vystoupení po analýze ušima sbormistra nezveřejnitelný. Atmosféra tam ale byla úžasná, tady není prostor pro žádné pochybnosti. Marta tam bodovala při své světové premiéře.
Festival Auscha v Úštěku
V červnu jsme dorazili na festival Auscha Úštěk, který se konal na magickém místě pod proslulými úštěckými Ptačími domky. K účasti nás vyzval a přímo si nás tam objednal organizátor festivalu, hudební skladatel, dirigent a sbormistr pěveckého sboru Úštěk Koloman Poľak.
Sbory i přes avizovaný vyšší počet vystoupily nakonec čtyři. Začalo se netradičně. Středověkým chorálem Ktož sú Boží bojovníci zahájil svůj zpěv v ulicích každý sbor sám za sebe na jiném místě nedaleko náměstí a postupně jsme se za zpěvu na náměstí sešli. Zazněla vítací slova představitelů města a organizátorů a všechny sbory se společně za pění chorálu vydaly pod Ptačí domky.
Doodles vystoupili v rámci sborového bloku festivalu jako poslední. Tentokrát nám koncert uváděl Slávek Goga, který se však tou dobou již chystal na svou zahraniční misi v rámci své diplomatické profese. Odzpívali jsme, sestupujeme z pódia a Koloman nám jde vstříc s roztaženýma rukama, rozzářeným obličejem a vděčnými slovy, že jsme mu udělali ohromnou radost, že nás na svůj festival konečně dostal. Přál si nás tam mít už o rok dříve, ale teprve teď se to sešlo.
Mimochodem, tady jsme si mohli ověřit, že zpívat přes mikrofony do reprobeden zas až takový problém není, je-li dobrý zvukař. Slabinu to má v pauzách mezi písněmi, kdy mají štěbetavé duše tendenci své dojmy okamžitě „potichu“ rozhlásit kolem bez ohledu na to, že stojí přímo před mikrofonem.
V červenci Marek absolvoval týdenní sbormistrovský kurz schválený výborem našeho spolku. Načerpané sbormistrovské fígle a nuance se projevily vzápětí. Od té doby na zkouškách například brumendujeme za hlasitého bublání přes trubičky do lahviček s vodou. Teprve časem se ale ukázalo, jak přínosné přátelské vazby tam Marek začal budovat. Ale ještě téhož roku jsme přišli na to, že bublání do vody může mít i koncertní potenciál. Například u skladby O Jesulein süß.
V srpnu jsme tradičně měli víkendové soustředění před pridovým koncertem u našich věrných podporovatelů v Hlubočepích. Na rozdíl od předchozích podzimních a jarních soustředění, kdy jsme do poslední mrtě ždímali každou minutu času na zpěv, a Marek nás, nastala proměna. Marek zvolnil. A tak jsme například měli zpívat podle harmonogramu do 13:45 a Marek v půl povídá, že to nejpodstatnější z té skladby už jsme nacvičili, stihli jsme to v předstihu a o to delší máme pauzu.
Po předmnichovském stresu přišlo uvolnění. A to podstatné nám Marek teprve chystal. Nepříjemné napětí z příprav na Mnichov konstruktivně přetavil v pozitivní výsledek. Tím byla rozsáhlá anketa, mapující nejen naše pohnutky pro účinkování v Doodles a pocity, které z toho máme. Udělali jsme si díky ní také trochu demografický snímek o našich členech. Anketní otázky nechal Marek vypracovat týmem svých poradců a po urgencích, aby na dotazy ankety odpověděli opravdu všichni členové sboru, se týdny věnoval analýze výsledků.
Závěry nám pak předložil během pátečního večera na víkendovém soustředění v jihočeské Dražíči. Doodles si zkrátka nastavili zrcadlo. Bylo to vtipné, bylo to poučné a perfektně připravené. Mělo to šmrnc a spád… a tah na bránu. Marek nám odkryl spoustu mechanismů v chodu soukolí nejen našeho sboru a některým z nás přitom otevřel oči. Každá skladba, pokud ji máme na koncertě předvést solidně, musí projít přesně danými etapami vývoje a pilování, které musí proběhnout měsíce a týdny před koncertem.
Takovou logiku by dalo dohromady i malé dítě. Marek ovšem přišel s konkrétními termíny a stavy. Dva měsíce před koncertem musí mít znalost skladby ty a ty parametry, měsíc před koncertem takové a takové. Zejména v těch posledních týdnech se již musíme opírat o výbornou znalost materiálu zpaměti, abychom nakonec dolaďovali už jen výraz a nikoli výšku či délku tónů nebo, nedej Bože, rytmus.
Poučná byla – krom jiného – i zmínka o fungování paměti. Zopakujeme-li si nově pochycenou věc do 24 hodin, zůstane nám z ní v paměti 80 procent. Když se k ní ale vrátíme až po týdnu, jsme stěží na 20 procentech. Od té doby na soustředěních projíždíme i to, co jsme dělali předchozího dne.
Vánoční koncert
Repertoár, který jsme v Dražíči pilovali, směřoval k tradičnímu vánočnímu koncertu Doodles pro smíchovskou radnici. Tentokrát jsme nezpívali v Portheimce, ale v Obřadní síni Prahy 5 na Smíchově, a vystoupil tam s námi Oktet Sylvy Saskové. Bylo to – i při nasazení dvou sborů – téměř komorní, mělo to přesto neopakovatelnou pozitivní atmosféru, kterou si užilo nejen pár desítek lidí z Prahy 5, ale i několik našich velmi věrných, skalních hujerů.
A abychom se koncem roku nenudili, zvedli jsme si měsíční členský příspěvek ze 100,- Kč na 150,- Kč. Většina to vzala mávnutím ruky. Samo sebou to ovšem nebylo. Někteří byli schopni rozvinout takových řečí…
Tím však výčet roku 2018 nekončí. Už před letními prázdninami jsme udělali konkurz na hlasového poradce a po prázdninách jsme po smíšených čtveřicích napříč hlasy začali chodit na hodiny zpěvu k Ahmadovi. Ukázalo se to prospěšným, a proto jsme ve spolupráci s Ahmadem pokračovali i v následujícím roce.