2021

Únor

Jen co jsme vstřebali příznivou zprávu z kuloárů ČSOB, přišel Marek začátkem února s obdobnou mediální novinou. Český rozhlas Vltava v dopolední Mozaice odvysílá pětiminutové medailonky pěti českých pěveckých sborů a mezi ně si vybral i nás. Tip jim daly pracovnice NIPOS – Artama, se kterými se Marek poznal na letních kurzech v Kutné Hoře.

V polovině února se vládě, tedy Babišovi a spol., nepodařilo v parlamentu prosadit další prodloužení nouzového stavu. Následující iniciativu hejtmanů tento stav obnovit pak mnozí právníci označili za protiústavní. Nikdo z nás netušil, jak bude národ reagovat na nastalou situaci. Proto jsme se po zralé úvaze a zvážení rizik raději rozhodli, že se minimálně do poloviny března nebudeme scházet a budeme pokračovat ve zkouškách online.  

Nám se však ještě v únoru dostalo další pocty. Marek absolvoval rozhovor s Honzou Míškem, sbormistrem proslulého chlapeckého sboru Bonifantes. Obrátil se na Marka s prosbou o rady k online zkoušení, takže jsme se pro další významné těleso stali inspirací. Navíc jsme se dozvěděli, že nás jejich sbormistr sleduje, což je pro nás poctou.

Jen tak mimochodem, Bonifanti, jak si sami říkají, mají v Pardubicích vlastní základní uměleckou školu, která se zaměřuje na vokální hudbu a vychovává na 350 mladých talentů. Před covidem dělávali kolem stovky koncertů ročně, samozřejmě i v cizině, a vystupovali i v operních představeních. Mimo Evropu si zazpívali v Thajsku, Japonsku, Kanadě i USA. Mají desítky zlatých medailí, řadu titulů absolutního vítěze soutěže a několik zvláštních cen poroty…

Pro koncert D10 vyhlásil Marek tzv. volbu sboru, tedy píseň, kterou si na výročním koncertu zazpívají na základě svého výběru členové Doodles. Anketu kvůli tomu uspořádal Zdeněk a to, s jak škodolibou radostí (ne)odkrýval její výsledky, dává tušit, proč má přezdívku ZZ. 19. února Zdena výsledek konečně uvolnila. Zvítězil svahilský otčenáš Baba Yetu, následovaly Let the River Run a Vraní blues.

Zazněl i dotaz, zda má i druhé místo nějakou šanci na zařazení. Markova odpověď byla jednoznačná: Má, pokud zvítězí jako volba našich posluchačů. Nebo pokud by si naši fanoušci vybrali také Baba Yetu. Zlým jazykům neuniklo, že na chvostu skončili zástupci hudebního romantismu z Německa, a to skladby Goldner Schein a Trinklied im Mai. Posléze se ukázalo, že to způsobila spíše struktura seznamu, z nějž se pro hlasování vybíralo.

Předposlední únorový víkend jsme si zopakovali soustředění v online verzi. Poprvé v letošním roce jsme se tak před zkouškou společně rozhýbali s předcvičením. I zde jsme s individuálním domácím nahráváním postoupili o kousek dále; tentokrát jsme oddělili záznam obrazu od nahrávky zvuku. Outfit byl jednotný pro video, a to černé tričko bez vzoru a nápisů na čistě bílém pozadí bez struktur a jakéhokoli rušivého prvku. Nahráli jsme tak francouzskou Résiste!

Skupinovou fotku jsme pak pořídili v trikách bílých s logem Doodles. Rekvizitou u úst mohlo být cokoli, co nahradí mikrofon. Tato instrukce si vzápětí vynutila dodatek, že o podobu s přirozením nikdo nestojí. Sbormistr se díky tomu dozvěděl o existenci přístroje, který zkracuje ochlupení na šourku, a své rozčarování ani neskrýval.

Březen

Markem ohlášené rozhlasové vysílání medailonku o Doodles se nakonec přesunulo ze středy 3. března na další den. Cyklus o sborovém zpívání ve volném čase byl součástí pořadu, který se věnuje kulturnímu zpravodajství a publicistice. A čekání na začátek bylo docela napínavé. Zatímco jsme měli avízo, že půjdeme do éteru po ranních zprávách v sedm hodin, kdo si počkal, ten se dočkal v 7:19.

Marek zněl naprosto profesionálně, uvolněně a lidsky. Jeho spisovná čeština nezněla křečovitě a na dotaz, zda neměl někdy chuť s tím praštit, se odzbrojujícím způsobem rozesmál. Z historie sboru zaznělo jen to nejpodstatnější od okolností vzniku přes Londýn a Mnichov po online zkoušení za pandemie. Na téma osvěta vypíchl spojení homosexuality s pozitivními emocemi, které hudba vyvolává. Ale až po odvysílání nám Marek odhalil, že i přirozeně vypadající profesionalita může být pěkně vydřená.

Psané přípravě textu věnoval Marek v součtu dvě hodiny, další dvě hodiny se ho učil číst a redaktorka se ho nakonec ptala na něco jiného. Nakonec byl po 15 minutách rozhovoru silně zpocený, ale na výsledku to nebylo vůbec poznat. Vysílaný sestřih prokládaný naší nahrávkou Žalu nakonec trval 6 minut a 44 vteřin. Proti ostatním sborům nám tak Vltava věnovala o minutu delší prostor.

Abychom si ujasnili okolnosti a význam této prezentace: webové stránky rozhlasového cyklu Sboru propadlí se hned v úvodu zmiňují o tom, že neprofesionálních pěveckých sborů jsou v ČR zhruba dvě tisícovky. Vedle nás tak ČRo do svého pětidílného cyklu zařadil Pueri gaudentes Zdeny Součkové, Molydury nám tak známé Terezy Staňkové, Medvíďata s Lukášem Holcem a Song Heleny Kaločové. Je třeba ovšem také podotknout, že klíčovým kritériem pro výběr sborů do této skupinky byla jejich rozmanitost.

Den na to přišla smutná zpráva o tom, že koronaviru podlehl Rosťa Richter, zakládající člen Doodles. U něj na zahradní grilovačce padl návrh založit partu teplých kluků, kteří spolu budou zpívat, na jeho popud se pak jela Vltava z Vyššího Brodu do Zlaté Koruny, kde se o nápadu dozvěděl mimo jiné i náš současný sbormistr. Rosťa byl hospitalizován na začátku února, covidu podlehl 4. března 2021. Sice s námi v posledních letech pro zdravotní potíže nezpíval, v srdcích nám samozřejmě zůstává. Ať má tam nahoře klid a mír.

Bylo to poprvé, co se Doodles setkali s úmrtím ve vlastních řadách. O to bolestivější v tom, že Rosťa nebyl žádná primadona, ale pohodový, tichý a skromný kluk, co měl svých starostí až až. Popasovali jsme se s touto premiérou důstojně. Na základě Toníkovy iniciativy jsme dali krátkou zprávu na veřejný FB sboru. A sami jsme pak byli naměkko z toho, kolik lidí z toho bylo naměkko.

Těžké chvíle přicházejí, ale karavana kráčí dál. Basy se na online zkoušce dozvěděly, že si sbormistr zaplatil u podpůrné a vzdělávací organizace Nipos webinářové proškolení, jak sestavit nahrávku sboru z příspěvků jednotlivých sboristů. Podrobnější informace nevíme, protože si Marek zmíněný webinář zaplatil ze svého, má svých starostí nad hlavu a do vyprávění o tom se nehrne.

V sobotu 13. března pověsil ženský sbor Mammas&Mammas na své FB stránky zprávu, že ani náhradní termín našeho společného koncertu nevyjde. Vzhledem k tomu, že jsme na svém interním FB zrušili i dubnový druhý pokus o štaci v Norimberku, tomuto březnovému termínu v Benešově jsme ani nezaložili událost.

Ve druhé polovině března to vypadalo, že se vůbec nic neděje. Přesněji řečeno, nepřicházely žádné překvapivé podněty zvenčí, ovšem v nitru stroje vše pracovalo tak, jak má. Každý hlas dvakrát měsíčně, lichou či sudou středu, zkoušel pod vedením Marka. A Marek? Kromě své práce, příprav na online zkoušky a samotných zkoušek doma nenápadně a tiše dřel na sestříhání videa Résiste!

Šest týdnů to trvalo. Oddělenou zvukovou nahrávku a video jsme každý doma individuálně pořídili na sobotním online soustředění 20. února. A teprve 6. dubna pustil Marek mezi nás informaci, že video Résiste! se synchronizovaným zvukem, obrazem i titulky dal dohromady a může jít do světa.

Duben

Někdy dokážeme být neskutečně akční. Jirka Barcal po dohodě s náčelníkem přihlásil vzápětí naše video Résiste! do akce Česko, zpívej!, kterou pořádá Unie českých pěveckých sborů. Unie požadovala, aby každé přihlášené video mělo vyplněný tzv. křestní list. Díky Meerově mimořádné archivářské pečlivosti tak máme v archivu dokument, kde se praví, že jsme video vložili 9. 4. 2021, natočili ho 20. 2. 2021, a celé je to podepsané Jirkou. Plus razítko Doodles s adresou.

Informace byla ve sboru zpočátku interní. Premiéra hudebního maratonu se má odehrát 6. května na veřejné internetové platformě. Přehlídku budou tvořit krátká videa tuzemských pěveckých sborů, živě moderované vstupy a rozhovory se zajímavými hosty.

Květen

Co se týče lockdownu, režim obnoveného nouzového stavu skončil v České republice v neděli 11. dubna o půlnoci. Vláda s tím ovšem musela zavést obdobný balík restrikcí, protože covid se tou dobou v populaci ještě šířil nad únosnou míru. Uvolnění části restrikcí pak přišlo až s pondělím 3. května.

Stále však nevíme, kdy se budeme moci fyzicky konečně vidět. Je začátek května a letos jsme se setkávali pouze na monitorech během středečních online zkoušek a jednoho soustředění. Pomalý postup tolik potřebného nácviku na oslavu naší první dekády – každý hlas může zkoušet jen jednou za dva týdny – nás přiměl již začátkem května odsunout již odsunuté datum chystaného koncertu ze 13. listopadu na 27. listopad.

Restaurace a bary zůstávají nadále zavřené. Děti se vracejí do škol jen částečně, takže některé se budou učit ve třídách a jiné ještě zůstávají doma u počítačů na distanční výuce. Společnost prochází dvojím testem. Zatímco jedni nevědí kvůli covidu kam dřív skočit, jiní jsou v domácí izolaci a hrabe jim z toho taktéž.

Sborový online video maraton Česko zpívej! se opravdu ve čtvrtek 6. května večer uskutečnil. Pořadatel dal hned jako úvodní skladbu Let the River Run v podání nám spřáteleného Lucky Voice Bandu a za další půlhodinu i Květino dvaašedesátileté Mládí. Kdo čekal na Doodles, nedočkal se. Materiálu k vysílání měli organizátoři spoustu.

Na svých FB stránkách slibují, že tam neodvysílané kousky postupně zveřejní, po první várce se jim ovšem soukolí zadrhlo. Uvidíme. Je možné, že nás vyřadili proto, že v pravidlech soutěže byla absence psaného slova ve videu. A my tam ke své Résiste! přidali hned v úvodu český překlad stěžejních řádků francouzského textu.

Víkendové soustředění 8. května jsme museli zrušit. Už to chtělo se konečně vidět a sejít, a tak kluci vymysleli variantu udělat soustředění venku. I tu jsme nakonec byli nuceni opustit.

Jarní rozvolňování zákazů sice pokračuje, venku se ale i nadále smějí scházet nanejvýš dva lidé. Marek při té příležitosti ocenil, že jsme na virtuálních soustředěních i zkouškách odvedli opravdu velké množství práce a dopřál nám místo květnového soustředění – dle jeho slov – zasloužený relax.

Rozvolňování restrikcí pokračovalo. Od 10. května mohl otevřít maloobchod, týden před tím začala znovu fungovat kadeřnictví nebo masáže. Od začátku května jsou přístupné galerie a muzea.

V souvislosti s výročím jsme 11. května vyzvali na facebooku své příznivce a posluchače, aby si vybrali píseň, kterou chtějí během tohoto koncertu od nás slyšet. Aby v tom nebyl chaos, dali jsme jim na vybranou z pěti skladeb: The Lion Sleeps Tonight, Po schodoch, Modlitba pro Martu, Let the River Run a Vraní blues. Zvítězila Modlitba pro Martu a s výsledkem ankety jsme vyhlásili i tři vítěze vylosovaných lístků na koncert.

Koncem května už covid v populaci ztrácel sílu a utažené šrouby povolovaly rychle. S prvním červnem už bylo možné se scházet za účelem společného zpěvu. My jsme si ale první skutečné setkání o týden odsunuli, protože Marek potřeboval dodržet svůj časový harmonogram online zkoušek. Ve středu 2. června jsme tak naposledy zkoušeli online, a to bas a první tenor.

Tady stojí za to se vrátit v krátké rekapitulaci k režimu online zkoušení. Jednotlivé seance férově popisovat nelze, protože přítomni byli vždy jen kluci z toho konkrétního hlasu. Ucelený obrázek má tedy pouze náš sbormistr a ten na nějaká vyprávění nemá v běžném provozu čas.

Stojí ovšem za připomenutí, že jsme každý prožívali online sedánky u svých počítačů po svém. Zatímco někteří si tyto zkoušky přímo užívali, pro trémisty či nerváky usilující o dokonalý projev to byly přímo zátěžové testy. Někteří takový tlak neustáli a do online akcí se přestali hlásit.

Jsme jen lidé, nikdo není dokonalý… a každá situace má řešení. I na to Marek pomyslel a řešení našel: Každý, kdo chce vystoupit na výročním koncertu a online zkoušek se neúčastnil, nechť svůj part pro danou píseň nahraje, pošle mu a on pak rozhodne, jestli ho postaví na scénu či nikoliv.

Systém nahrávání sebe sama se stal nezbytnou součástí online provozu. Na konci většiny zkoušek jsme si domluvili dvojice či trojice, v nichž jsme si nahrávky právě probraných pasáží navzájem posílali jako domácí úkol. Sboristům, kteří takto činili, to přineslo obrovskou zpětnou vazbu.

Někteří tak došli k poznání, že jejich rytmická přesnost a intonační jistota nejsou tak božské, jak si původně mysleli. Jiní z nás poté, co na své nahrávce poctivě zapracovali, zjistili, že nejsou taková nemehla, za která se dříve měli.

Samotnou kapitolou byly Markovy přípravy na online provoz. Kromě běžného nastudování skladby nám ve fázi, kdy nás bylo potřeba sesadit dohromady, připravoval podkladové nahrávky. V praxi to znamenalo, že většinou ve zpomaleném tempu na nějakých 75 až 85 procent nahrál sebe sama ve všech hlasech… včetně Mercuryho!

Pak nám to smíchal tak, že pro každý hlas vytvořil jedinečný mix, kde dotyčný hlas zesílil a všechny ostatní ztišil. Všechno s metronomem, úvodním akordem a odpočítáváním, aby se každý sborista měl kde chytit. Klobouk dolů. Do celkové bilance online zkoušek podzim 2020 – jaro 2021 tak patří společně zmixované individuální nahrávky Sedmikrásek a Résiste!

Červen

O jednotlivých běžných zkouškách ve třídě je zbytečné se zmiňovat. Zkoušky pod mostem, ke kterým nás přinutila potřeba mít mezi sebou dvoumetrové rozestupy, za zmínku stojí. Mimo jiné díky interakcím s lidmi okolo.  Za místo činu jsme si jako vloni vybrali most Trojský. 

Jako datum prvního letošního setkání celého sboru vyšel 9. červen. Nebylo to ovšem samo sebou. Rozvolnění vládních restrikcí sice umožnila rychle se lepšící pandemická situace díky jarnímu počasí a intenzivnímu očkování stále mladších a mladších ročníků, Doodles ovšem nejsou a nikdy nebyli stádo urvané ze řetězu.

Nastudování instrukcí k okolnostem setkání se ujal Toník. Coby člověk z farmaceutického oboru už věděl, jak má vládní nařízení číst a interpretovat a týden před setkáním na naše interní FB stránky umístil podmínky, za kterých se budeme moci sejít, abychom žádné – tou dobou platné – vládní nařízení neporušili.

Pro připomenutí… Na zkoušku přicházím, jen pokud se cítím zdráv, s respirátorem zakrývajícím ústa a nos a sundat jej mohu pouze při zpěvu, kdy mám od ostatních rozestup minimálně dva metry. Při příchodu se prokážu členovi výboru jedním z těchto čtyř potvrzení… a následuje jejich výčet.

(1) Negativní výsledek PCR či (2) antigenního testu nebo (3) certifikát o prodělání nemoci či (4) provedeném očkování.

Lehce se zapomíná. Proto stojí za připomenutí, že součástí Toníkových instrukcí bylo i to, jak starý může být PCR test či antigenní test, jaké jsou časové limity od prodělané nemoci či provedeného očkování první dávkou vakcíny a další a další podrobnosti. Zkrátka a dobře… Zde je potřeba vypíchnout, že to Toník všechno sepsal nejen přehledně a srozumitelně, ale měl to čisté i stylisticky bez jakýchkoli jazykových nešvarů.

Ono se to možná někomu nezdá, ale je to dnes nesmírná vzácnost. Neboť, jak říkává jeden náš kamarád: Všechny návody k použití jsou psané čůráčí řečí. Toník se tomuto nešvaru vyhnul a patří mu za to velké uznání. K instrukcím totiž ještě přiložil celý balík otázek a odpovědí, se kterými musel mít neskutečné množství práce. A zase to vše bylo srozumitelné, přehledné a stylisticky čisté.

Některé naše tóny při první letošní fyzické zkoušce samozřejmě čisté nebyly, viděli jsme se toho roku prvně. A některé pasáže jsme si společně nikdy předtím nezazpívali. Za čisté se ovšem dá označit to setkání samotné.

Ještě, než jsme se sešli, někteří zjistili, že si po akci nebudeme moci sednout k některému ze stánků u vodáckého kanálu jako vloni. O víkendu se tu pojede mistrovství světa ve vodním slalomu a celá cyklostezka je v úseku vodáckého areálu veřejnosti nepřístupná. Prý tak nařídila Praha 7 kvůli ochraně účastníků soutěže před domácím covidem.

Nesešli jsme se všichni. Zhruba z 35 aktivních členů nás nakonec přišla slušná pětadvacítka. Úvodní Jenkinsovu skladbu Ave verum sledovalo kolem vždy jen pár přihlížejících a každý z nich se zdržel jen chvilku. Pohromadě jsme ji doposud nikdy nezpívali, a tak bylo potřeba skladbu sesadit od základů. Kolemjdoucí tak měli možnost pozorovat pozvolný zrod písně, což divácky příliš atraktivní není.

Nazkoušeli jsme ji adekvátně této fázi přípravy a nastal zlom. Totální obrat. Jako druhou skladbu jsme totiž vytáhli Tak už jdeme do finále z pořadu Možná přijde i kouzelník. Jen co jsme začali s prvními tóny, začali nad kamennou stěnou za námi pod vozovkou mostu přicházet tmavě odění puberťáci, zřejmě nějaká třída střední školy. Roztáhli se po celé délce mostu, někteří si i posedali, další nad nimi zůstali stát, a zaujatě poslouchali.

Musely jich být nakonec asi dvě třídy, protože jich bylo přes čtyřicet. Vydolovali jsme ze sebe první fráze sestavené z více hlasů a za námi se ozval potlesk. Pracovali jsme na dalších částech textu a opět nám zatleskali. Došlo to tak daleko, že jsme se dostali do nestandardní situace.

Když jsme tolik známou melodii konečně předložili tomuto publiku ve všech čtyřech hlasech dohromady, ozval se potlesk bouřlivý. Marek uzavřel frázi, vzal do ruky telefon, aby si rychle situaci vyfotil a potlesk mezitím ustal.

Nastal tedy nový milník v dějinách Doodles: Sbormistr s nastaveným telefonem v ruce na režim focení oslovuje naše bezprostřední diváky a prosí je, jestli by nám znovu mohli zatleskat, že by si to rád vyfotil. Vyšli mu vstříc ochotně. Puberťáci postupně odcházejí a do toho kolemjedoucí cyklistka zavolá směrem k našemu rozptýlenému seskupení: „Ahoj, Patriku!“

Byla to jeho bývalá kolegyně ze sboru AsiHlasy. Z toho sboru, ze kterého se v jedné etapě Doodles několik jejich gay členů postupně převelelo k nám. Aniž by Marek o takovou akvizici usiloval. Kouzelníka jsme nakonec přezpívali celého ještě jednou pro nově příchozího Honzu Dobiáše, aby coby autor aranže své dílo konečně slyšel vcelku naživo.

V jednu chvíli si za nás sednul i Vráťa, který si nás přišel jen poslechnout. Online zkoušení není pro jeho povahu a mnozí z nás vědí, jak psychicky náročné je v takových chvílích překonávat sám sebe. Vráťa ovšem nedorazil sám, vzal s sebou i Žeryka. Toho Žeryka, který vloni při prázdninovém soustředění v Hlubočepích jako fotomodelka nastavoval své tělo pod židlí, ze které nás sbormistr v tu chvíli řídil v ponožkách.

Závěrečná hospoda kouzlo načatého večera završila. Zvrhla se sice s postupujícím časem ve výchovný koncert, aktéry jsme ovšem nebyli my. Taktovku vzala do ruky paní, co nám na terase o patro výš čepovala pivo a nespokojena s naším vracením použitého nádobí postavila značnou část našeho sboru do latě.

Postupně jsme se rozpadli na skupinky. Jedna z posledních, včetně Marka s Honzou, využila jedinečné možnosti obdivovat Trojský most a jeho noční osvětlení zespodu. Na dalším protočení jsme se domluvili i napříště. Sraz je pod stejným mostem, ovšem na holešovické straně. Bude to blíž k metru.

Dohra přišla hned následující den. Celou dobu, co nás Marek z oblouku pilíře dirigoval, měl pod sebou sprejerské dílo, které s naším působením nemá vůbec nic společného. Ostatně, bylo tam již před naším příchodem. A pak nějakého debila napadlo, byl jsem to já, s tím Marka vyfotit. Jelikož se Marek nad snímkem s pentagramem a číslicí 666 pod svýma nohama nijak nezhrozil, ve své velkorysosti dokonce nařídil fotku zveřejnit.

Pan Minka vzápětí naléhal, ať mu fotku pošlu, že je to Markova instrukce. Jak jsem se druhého dne zděsil, když jsem zjistil, že pan Minka Markovi digitálně přimaloval přes obličej fialový „smajlík“ ďábla. Zveřejnil to nejen na náš interní FB, fotku dal k dispozici i partě našich FB fanoušků.

Honza Dobiáš na to trefně poznamenal cosi ve smyslu, že jsme partě Protiproud možná dali do budoucna k dispozici pořádnou munici.

Otázkou je, zda do kroniky občas nezařadit i akce mimo rámec Doodles, když se na nich sejde větší počet našich členů. Letošní pochod Praha-Prčice ovšem za to stojí. Koho to nezajímá, nechť laskavě následujících devět odstavců přeskočí. Únos vlaku jedním z našich členů ale za zmínku stojí rozhodně. I když nás nebyla ani polovina sboru.

Akce Praha-Prčice letos nebyla oficiální, protože ji organizátoři zrušili kvůli obavám z pandemie a nedodržování restrikcí. S tím se ovšem geniálně popasoval Meera. Každému z nás připravil kartu s mapkou trasy a políčky na razítka z kontrolních bodů. Každý jsme také dostali očíslovanou vstupenku se slosovatelným kontrolním útržkem.

První razítko jsme obdrželi hned na nádraží v Milevsku, kam jsme přijeli všichni společně na hromadnou jízdenku, kterou nám opatřil tradičně Karel. Hned za milevským klášterem se o dobrý skutek postaral Štefan, když vysvobodil nebohého kozlíka, kterému se rohatá hlava zaklesla mezi fošny ohrady. Sekundoval mu u toho Meerův Míša, který se během celé trasy staral také o fotodokumentaci.

Trasa 32 km utekla jako nic. Šli jsme nejen lučními porosty, ale i golfovým hřištěm, pastvinou plnou koní i lyžařským areálem na Monínci. V Prčicích jsme to celé zapili a zajedli. Meera slosoval útržky vstupenek a výsledná cena, lahev domácí slivovice, pak přišla vhod ve večerních hodinách. Na náměstí jsme ještě absolvovali povinné focení u pomníku se škrpálem, kde Meera s Míšou zabodovali sofistikovaným záběrem z dronu.

Zbývajících pět kilometrů na vlak do Heřmaniček byla více méně brnkačka. „Mám jen 36.900 metrů,“ povídá před nádražní budovou Karel při pohledu na displej mobilu a šel zbývajících 100 metrů nachodit. Poté nás zmerčil výpravčí a vyrukoval na nás s varováním, že zatím je zpoždění našeho osobáku pouhých 50 minut. Potřebný počet kelímků jsme dali dohromady a slivovici otevřeli.

Při jednom ze svých dalších výstupů nám výpravčí pozvedl náladu příslibem, že se pokusí domluvit na dispečinku svolení zastavit následující rychlík na Prahu, do nějž jsme měli přestoupit až v Benešově. Zastavit spoj bez svolení dispečerů by ho stálo nejméně 1600,- Kč. Tisícovku za samotné zastavení a 600,- za každou započatou minutu prostoje.

Dopadlo to nakonec úplně jinak. Dispečink zastavení vlaku nepovolil a pan výpravčí nám to oznamoval s upřímným smutkem v hlase. To bychom ovšem nesměli mít mezi sebou kapacitu Karlova formátu. Zašel za nádražní budovu, aby ho výpravčí neslyšel a přes své kamarády sloužícímu dispečerovi naši prosbu doručil s kladným výsledkem.

Po chvíli vychází výpravčí před budovu a vítězoslavně nám oznamuje, že mu to stopnutí rychlíku dispečink nakonec povolil. Nikdo z nás Káju neprásknul, a tak dotyčný dodnes věří, že nás zachránil on. Zde stojí za to vypíchnout, že si Karel svůj podíl na akci nechal před ním pro sebe schválně.

A teď ten pocit… Na nádraží v Heřmaničkách přijíždí rychlík, který tu nemá stavět, brzdí a my do něj privilegovaně nastupujeme. To čekání hodinu a půl za ten pocit stálo. Ostatně v té partě souznějících duší to uteklo jako voda.

Nestalo se to sice na akci našeho sboru, ale kam kronice paměť sahá, byl to v historii Doodles první únos vlaku, byť v legálním rámci, který se nám povedl. To do naší kroniky prostě patří.

Další zkouška byla opět pod mostem, ale všechno bylo jinak. Schody na holešovické straně jsou pro rozestavení sboristů jednoznačná výhoda. Střepy a špína na nich domácí pohodu ovšem nenabízejí. Stejně tak příšerný kravál, protože zmíněné schody jsou přímo pod dunící mostovkou.

Tentokrát nás po celou zkoušku sledovali tři puberťáci, kteří si sedli opodál na horní okraj schodů. Zatímco v basu o nich vůbec nevěděli, tenory i sbormistra jejich žvanění otravovalo. Zajímavý rušivý prvek se ovšem objevil hned zkraje zkoušky.

Marek už nás rozmluvil, rozdýchal a rozezpíval a máme začít zpívat první píseň. Marek už má ruce nahoře, odmávne to, dává tempo, otevírá výrazně ústa, abychom frázovali všichni stejně… Když se náhle za mostním pilířem vynoří na cyklostezce za Markovými zády polonahý, svalnatý, zpocený běžec, takže musí zasáhnout sám sbormistr: „Tak, kluci, sledujte mě, jak vám to mávám, a ne ty chlapy okolo. Vypadáváte mi z rytmu.“

Zajímavou situaci vytvořil i urostlý cyklista kolem padesátky s píchlým kolem a partnerkou. Zjevili se, když jsme začali postupně dávat dohromady Don´t Stop Me Now. Po celou dobu tu píchlou duši vyměňoval, a když jsme skladbu dozpívávali celou v závěrečném provedení, hodil si kolo rámem na rameno a po schodech vedle nás vystoupal směrem k Nádraží Holešovice. Potlesk nám tak věnovaly dvě starší dámy, které na to finále právě dorazily po cyklostezce.

Za týden nato jsme se vrátili na troyskou stranu. Tam přišel s extra špekem trialový cyklista, který celou přípravu písně vydržel vyčkávat vsedě na jednom místě. Pak při jejím závěrečném provedení projel v U-rampě mávajícímu Markovi za zády asi osm osmiček a odjel pryč ještě před koncem skladby. Nechápali jsme to.

Marek se tím nenechal rozhodit, přestože mladík za ním proháněl kolo rampou zcela mimo rytmus skladby. Byla to ovšem píseň Tak už jdeme do finále a možná nám chtěl tím výstupem navodit dojem skutečné estrády.

Rozlučku se sezónou jsme si v poslední červnový den udělali kvůli koroně na zahrádce zakryté deštníky. Prvně jsme se tak ocitli na Vinohradech pod vodárenskou věží. Kafárna Na Kus Řeči II, v naší události na adrese Bezručovy sady 1, i když ty jsou za rohem. Jsme mužského pohlaví, a tak máme orientační smysl v pořádku a v sadech Bratří Čapků jsme se sešli bez potíží.

Toník i přes riziko deště dorazil na kole. Někteří z nás právě toho dne absolvovali druhé očkování proti covidu. Počasí bylo všelijaké od vedra po ledový vítr. Déšť, vichr, kosa, roušky, Tristan, Vráťa se Žerykem a dva bývalí členové Doodles k tomu. Co víc si přát?

Červenec

V červenci Marek opět absolvoval týden sbormistrovského mávání. Tentokrát ovšem nikoli v Kutné Hoře, ale v Hradci Králové. Rozhodl tak pořadatel z organizačních důvodů. A tentokrát nás Marek vlnou nových fíglů, jak donutit sboristy k výsledku, nezavalil. Sehrál v tom roli i fakt, že na scénu konečně nastoupil tolik očekávaný Jarda, Markova posila.

Srpen

Letní soustředění jsme měli jako tradičně u kamarádů v Hlubočepích. Po letech ale přišla výjimka a nepřipravovali jsme se na srpnový koncert při Prague Pride. Prvně jsme na velkém koncertu při Pridu vystupovali s LGMC v roce 2015 a od té doby každý rok. Letos to bude jiné.

Pridovský koncert jsme museli vypustit, protože je prioritou pro nás podzimní vystoupení k desátému výročí. Sice už se přes léto zase koncertovat smí, my ale zdaleka nemáme natrénováno vše. A dělat v jednom městě koncert se stejným repertoárem tři měsíce po sobě je nesmysl.

Sice nikdo z nás netuší, jak se bude v listopadu situace s covidem vyvíjet, jaká budou tou dobou vládní opatření a jestli budeme moci před lidmi hromadně zpívat, přesto se na to připravujeme poctivě.

Kulisy to mělo tradiční. Růžový plameňák se zprvu sice schlíple válel polovypuštěný na trávníku, Aleš do něj ovšem zadul a chvíli na to růžová kulisa důstojně brázdila hladinu jezírka. I vše ostatní bylo tradiční: zákaz opalovacích krémů při vstupu do vody, společné obědy v nedaleké restauraci či manévry s pergolou podle světelných podmínek.

Jedna změna však byla podstatná: nový sbormistr. Mnozí z nás už dříve zjistili při komunikaci na webu, že Jarda bude sympaťák. A praxe to potvrdila.

Ukázalo se, že jeho sbormistrovské metody jsou trochu jiné než Markovy, což se ovšem dalo očekávat z podstaty situace. Také se ovšem ukázalo, že Markova a Jardova práce se sboristy se výborně doplňují. Proč to všechno? Marek potřebuje zhruba rok volna, protože budou s Honzou rekonstruovat čelákovický dům a nemohl by se sboru věnovat naplno.

V té souvislosti bylo potřeba odhlasovat několik věcí. Protože jsme měli první fyzické soustředění v letošním roce, byla tedy první příležitost odsouhlasit výroční zprávu našeho spolku za rok 2020 a náležitě podepsat patřičné dokumenty.

Výroční zprávu jsme schválili, odměny pro Jardu též. Tady je třeba připomenout, že běžnou praxí ve světě i v Česku je, že si sboristé svého sbormistra platí. Jen Marek je tak velkorysý a nic po nás za tu dřinu nechce, protože ho slušně živí jeho manažerská pozice v bance.

Září

Právě ta Markova banka nám vstoupila do života hned prvního září, které vyšlo na středu. V tomto roce jsme se sešli ve třídě na Spořilově poprvé až toho dne. Zatím bez Jardy, řídil nás Marek sám, ale za to s dvěma novými elementy.

V barytonu nás rozšířil Tomáš, bohužel pak déle nevydržel, a reportérskou práci k nám přišla odvést Kateřina Čákorová z oddělení interní komunikace ČSOB. Markův rozhovor o řízení teplého sboru ze začátku roku nadchl jeho profesní kolegy natolik, že se jim i video reportáže zachtělo.   

Jak jsme se sešli po tak dlouhých odloučeních, jiskřilo to mezi námi humorem hustěji než jindy. Už při úvodní rozcvičce si ZZ neodpustila jedovatou poznámku o odhalování nabytých kilogramů břišního tuku a Kateřina točila…, a točila…, a točila. Po dvaceti minutách prohlásila, že už má třeskutého materiálu až až, profesionalita ji ovšem donutila zůstat až do konce.

Celou tu dobu čekala na naše finální provedení Baba Yetu. A když jsme pro ni skladbu konečně předvedli celou, nedošlo jí, že to má natáčet, a natáčení si teprve chystala. Aby Marek stihl vlak domů, v druhém pokusu jsme pro její kameru předvedli už jen úryvek a utíkalo se do hospody. Tentokrát jsme zamířili do nedalekého podniku s názvem První Pivní Tramway, Bohoušova přístavu.

Další zkoušky už se různě prolínaly s Jardou či Markem. Jarda zavedl hlasová cvičení, vždy pro jeden hlas v závěru zkoušky, čímž se pro ostatní hlasy zkouška zkrátila zhruba o půl hodiny. Začali jsme se ovšem i s Jardou scházet v pivní tramvaji pravidelně, což pozitivně ovlivnilo tok postřehů a informací mezi sboristy.

Říjen

Před velkým koncertem už byly vlastně jen dvě velké věci: volby do parlamentu a podzimní soustředění. Volby na začátku října vyhodily Babiše ze sedla, což s námi souviselo více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Soustředění jsme měli týden na to, a to tradičně v Myškově mlýně na Příbramsku. Příjemnou změnou bylo, že nás tam – asi polovinu sboru – konečně dovezl autobusem Radovan. Cesta tam byla jako obvykle velmi veselá. Otevřela se nejedna lahvinka a humorem se nešetřilo. Hlavní náplní víkendu ale byla samozřejmě příprava na velký koncert D10.

Tady by bylo dobré jen tak namátkou připomenout, na co všechno novopečený starosta spolku Radovan bude muset při přípravách tak velkého podniku se svým týmem myslet. Mají s námi vystoupit čtyři další sbory, chystáme při té příležitosti raut a možná i nějaké povyražení v podobě zábavného focení hostů.

Akci má uvádět moderátorka Ester Kočičková, kterou nám domluvil Aleš. Bude potřeba zajít do Domoviny a domluvit tam na místě možnosti jejího požadavku. Kávu a birell jí zajistíme v pohodě, Ester ovšem potřebuje vedle své šatny s krátkým přístupem na scénu i místo, kde bude moci kouřit. Zjistíme, zařídíme.

Během příprav bude ovšem třeba zkoordinovat celou hromadu nezbytných kroků. V praxi to vypadá tak, že na soustředění už v pátek večer Radovan řídí diskusi svého týmu a u každé věci, kterou je potřeba zařídit, padají jména, kdo to udělá a kdy.

Je třeba zjistit, zda hosté budou mít požadavky na ozvučení. Je třeba řešit, kdo se o hostující sbory postará, zajistí jim informace, nasměruje je k jejich šatnám. Je třeba dát dohromady patřičný počet našich kluků na páteční přípravu. Zajistit dobrovolníky do šatny, ke kontrole covidových dokumentů a trhání lístků. Zajistit catering, včasný úklid praktikáblů i odnos pevných odpadků z košů.

Je třeba zajistit vše kolem vstupenek. Rozhodnout o jejich množství a ceně, o datu, kdy akci nahlásíme systému goout.cz. Radovan navrhne text pro upoutávku, pošle ho ke schválení Markovi a předprodej se spustí. Plakáty budeme řešit podle toho, jak poběží předprodej. Jako vždy.

Musíme vymyslet, kdy stihneme sbalit všechny věci, protože se samozřejmě všichni po skončení koncertu budeme chtít bavit, ať už spolu nebo se svými hosty. Začátek koncertu jsme naplánovali na 19:30, končit by měl v deset hodin. Do půlnoci má být zábava pro vystupující i diváky včetně rautu.

Komunikace s Domovinou jde přes Bohouše, přípravu výstavy si tak přes něj domluví i Radek. Dobrovolníky organizuje Ondřej, marketing si řeší pan Minka. Komunikaci s LVB má na starosti Radovan, Marek domlouvá Mládí a Jezinky, Sylva z Oktetu zatím nereaguje. Záznam pořídí Zdeněk: „Je to jednou za deset let. Záznam bychom měli mít.“

Je třeba řešit i osvětlení a ovládání opony. Je třeba vymyslet, zda zajistit fotografa nebo se fotky vystříhají z videa. Je třeba vymyslet i to, jakou formou divákům předložit program. S tištěným by byla fyzická práce s přípravou i následným úklidem a je zastaralý. QR kód tuhle nevýhodu odstraní, jenže divákům v rukách aktivuje mobily, oni už je pak nepustí a budou s nimi rušit.

Je třeba vymyslet dary. Jen pro sbormistry nebo pro všechny účinkující? Máme mít na scéně přes stovku lidí. Co se květin týče, někdo musí myslet i na kbelík s vodou…

Kapacita sálu je 420 sedících. Stovku lístků dáváme stranou pro VIP hosty. Do prodeje jich dáme tři stovky, zprvu jen dvě stě. Za jakou cenu? Buď 200,- v předprodeji a 250,- na místě. Nebo raději 250,- a 300,-? Během nedělního dopoledne si pak sbor odhlasuje nižší cenu, ovšem jen velmi těsně. Finančně bychom to měli utáhnout; v pokladně máme téměř 200 tisíc Kč.

Ostatně, zde na soustředění také jako sbor schvalujeme celé akci rozpočet. Závěrečné postoje: žádné dary ani upomínkové předměty dávat nebudeme. Jen kytice sbormistrům. Soustředění je u konce a Radovan opět veze půlku sboru autobusem, tentokrát do Prahy.

Koncem října se výrazně zhoršilo počasí a nové případy covidu najednou přibývají až o 9000 za den. Přes léto to přitom bylo kolem stovky. Jenže opatření, která by omezovala společnost, zavádí odstupující vláda liknavě a nová vláda je kdesi za obzorem. Tři týdny před datem koncertu oznamuje pravděpodobný budoucí premiér Petr Fiala, že prezident jeho vládu jmenuje v řádu týdnů.

Listopad

Odcházející vláda zatím velké akce nezakázala. Rozhodla ale, že na ně nebude stačit antigenní test a požaduje PCR. Proplácení těchto testů pojišťovnou ale neočkovaným zařízla, aby donutila k očkování ty lidi, kteří je celé léto odmítali. PCR test tak vyjde samoplátce až na 814,- Kč. Problém je to pro Květino Mládí a její dívky, které jsou očkované podle toho, jak o tom rozhodli jejich rodiče.

Dva týdny před koncertem má velkou online poradu přípravný výbor. Dolaďují se chystané kroky do posledních detailů. Například kytice pořídí Meera a nebude jich pět, nýbrž alespoň sedm, protože dva sbory budou mít s sebou klavírní doprovod a ten nemůžeme nechat odejít s prázdnou.

Variantu s oponou raději rušíme. Efektní by to možná bylo, o rizikové momenty ovšem nestojíme. Připravuje se harmonogram pátečních příprav, kdo a co všechno musí zajistit. Většinu věcí musíme směřovat na pátek, ať máme v sobotu starostí co nejméně. Zpřesňuje se sobotní sraz na 15:15, aby byl čas se rozezpívat před ostatními sbory.

Dolaďuje se na poslední chvíli pořadí našich písní, zejména přídavků. Ze seznamu úkolů se během porady vyškrtávají ty splněné a u nesplněných se aktualizují podrobnosti. 

„Kolik tak birellů vypije ta Kočičková?“

„Tak osm. Přivez jich 12.“

„Jak se zařídíme s tím úklidem?“

„Jsme buzny. K úklidu máme blízko.“

„Jak bude distribuovaná svačina sborů?“ Bude to ve foyer. „A jak se o tom ty sbory dovědí?“ Řekne jim to Vráťa. „A kdo to řekne Vráťovi? Jo… a nejsou to bagety, ale salátové mísy…“

„Bude sraz s dobrovolníky dřív než na místě?“ Podle Marka je to dobrá myšlenka. Toníkovi to však přijde zbytečné.

Je třeba připravit plánky šaten, kde který sbor sídlí. Vytisknout popisky dveří, aby sbory ke svým šatnám trefily. Připravit velký kontaktní seznam s čísly sbormistrů, lidí, co se o ně budou starat, a vůbec všech organizátorů a dobrovolníků. Zajistit fotografovi přístup den předem, aby si všechny prostory mohl projít.

Do koncertu není ani 14 dnů a covid jde neskutečně nahoru. Za jeden den 14.000 nových případů. Babiš přechází na bavorský model a vyhlašuje ho s účinností od pondělí 22. listopadu. Znamená to, že od toho dne se za bezinfekčnost nepovažují negativní testy, ale pouze očkování či prodělaná nemoc. Spousta odborníků to považuje za nesmysl, vláda se tím ale snaží přimět lidi k vakcinaci.

Květa kvůli tomu účast svých holek ruší. Mnoho z nich není očkovaných z ideologických důvodů. Zazní mezi námi na středeční zkoušce také cosi o důvodech idiotických, především je nám ale neúčasti Mládí nesmírně líto. Budeme jim zkrátka muset odplatit neskutečně pozitivní přijetí z Jablonečku někdy jindy. Na druhou stranu tím odpadají dvě písně, program nebude tak našlapaný a Ester bude mít víc prostoru pro své improvizace.

Nových pozitivních nálezů covidu jsou rekordní počty nad 22 tisíc za den. Do koncertu zbývá deset dnů. Raut rušíme, protože za těchto okolností nejsme schopni zaručit, že se všichni diváci budou chovat zodpovědně a náležitě si krýt ústa i nos. Denní zprávy sledujeme s obavami. Nejvíce se proti případné nákaze chrání Marek. Kdyby to chytil on, celé bychom to museli zabalit.

Na veřejném facebooku Doodles ujišťujeme své příznivce, že koncert bude. Sami se ale v nitru modlíme, aby tomu tak nakonec skutečně bylo. S blížícím se datem koncertu situace houstne. A neskutečnou rychlostí.

Koncert má být v sobotu 27. listopadu. Na večerních 21:00 v pondělí před koncertem svolává sbormistr mimořádnou online diskusi přípravného výboru s výstižným označením Válečná porada. Odřekly nám totiž další sbory.

Válečná porada začíná, postupně se přihlašují jednotliví členové a do toho se odkudsi ozývají rušivé rytmické zvuky připomínající vzdáleně přesypávání peněz v písni Money od Pink Floyd. „Tam někdo zametá?“ ptá se Meera.

Sbormistr se po zdroji toho zvuku začíná pídit a dostává se mu odpovědi od Radovana: „To dělám asi já. Já přitom řídím autobus. Ale za chvíli už budu stát na pauze.“ 

Pro koncert nemáme Mládí, nemáme Oktet, nemáme Jezinky. Mládí musela Květa odvolat, protože polovina holek nemá očkování. Jezinky ulehly ze zdravotních důvodů a znovu se rodící Oktet nebyl schopen se sejít, aby alespoň něco secvičil. Možná se na koncertu objeví samotná Květa, možná dorazí sama i Sylva.

Máme ovšem stále podporu Lucky Voice Bandu, který je v kondici a místo dvou písní si vystřihne čtyři. Koncert tak nebude dlouhý dvě a půl hodiny, ale jen 2:18. Ester tak skutečně získá více prostoru.

Ať je situace sebevíc komplikovaná, základní postoj je jasný: Koncert uskutečnit. Protože když nebude teď, už ho neuděláme nikdy. Marek po něm odchází na domluvenou pauzu a je nesmysl, aby aktuálně nastudovaný repertoár – coby průřez první desítkou let – v nás udržoval celé měsíce v kondici Jarda.

Opět přehazujeme pořadí skladeb. Místo Jezinek oprášíme cikánskou Sas man pirano a Marek pro tentokrát povoluje noty v ruce. Ovšem pouze v černých deskách. Se Sylvou si možná vystřihneme Good Night Sweet Heart. Pokud jí to zdravotní stav dovolí. Mládí pro nás natočilo video zdravici. Tu však nebudeme moci divákům pustit, protože v Domovině nemáme k dispozici adekvátní promítací zařízení. 

Musíme v události k akci oživit, že koncert skutečně bude. Je potřeba především zdůraznit, že koncert děláme maximálně bezpečný a v souladu s vládními opatřeními.

K pondělku máme prodáno 165 lístků. Pětatřicet tedy ještě zbývá. Meera k tomu podotýká, že mají koupeno i kluci, kteří vědí, že v obavách z covidu raději nepřijdou. Když se ovšem prodá celých 200, jsme schopni přes goout navýšit prodejní kapacitu okamžitě.

Zazní návrh snížit cenu lístků na místě z 250,- na 200,- vzhledem k tomu, že už nenabízíme čtyři hostující sbory. Protože si cenu odhlasovali členové sboru na soustředění, necháme o tom rozhodnout až všechny přítomné na středeční zkoušce ve škole.

Radovan ze svého zaparkovaného autobusu hlásí, že pro nováčky či hostující staráčky dokoupil v Hedvě doplňky patřičného starorůžového odstínu. Outfit bude grey and pink, což se členům opakuje při každé příležitosti. Zejména s důrazem na to, že boty budou černé společenské, kalhoty černé, klidně i nerozdrbané džíny, a košile jednobarevné bez jakýchkoli vzorů či aplikací.

Máme k dispozici ještě 12 antigenních testů, které jsme si vyčlenili pro členky Mládí.

„Budeme vracet peníze těm, co nemůžou do sálu, protože nejsou očkovaní?“ Jde o tři krát 200,- korun a výbor i sbormistr se shodli, že tyto peníze vrátíme. Jinak se vracení vstupného bude řešit přes goout.

Výbor probírá i otázku rautu pro nás a LVB. Jich bude dvacet až čtyřicet a počet neví ani sama Lucka, protože jí potenciální účastníci odpadají. Rozhodlo se tedy, že na tento raut pozveme i dobrovolníky. Společnosti, která to zajišťuje, tedy nahlásíme jako konečný počet 80 lidí.

„Paní měla oči navrch, že rozpočet bude půl miliónu, když jsem jim ten raut šel nahlásit. Teď je to tak sedm a půl tisíce.“

Přestávku uděláme 20:15 až 21:00. Vypadne-li Lucky Voice Band, přestávka nebude.

Je třeba domluvit, jak zajistíme vlastní bezinfekčnost my sami. Stát po nás sice požaduje jen doklad o očkování či prodělané nemoci, máme mezi sebou ovšem zdravotníky a zdravý selský rozum nám říká, že bychom se ve středu před koncertem měli prokazovat negativními výsledky testů sami před sebou.

Antigenní test je pro očkované neplacený pouze jednou týdně, tuto možnost jsme si ovšem minulý týden vybrali. Na středu totiž vyšel státní svátek 17. listopadu, zkoušku jsme místo toho měli ve čtvrtek a tuto středu na bezplatné AG testy zatím nemáme nárok. Na tuto středu si tedy musí každý zajistit PCR test, nejlépe již v pondělí, protože laboratoře mají 48 hodin na rozeslání výsledků.

S tím se válečná porada rozchází. V online místnosti ještě zůstávají Toník a pan Minka, aby postupně probrali nejlepší možné formulace pro aktualizované ujištění našich diváků na facebooku, že koncert bude. Výsledný text:

V úterý situace ve státě zhoustla po informaci, že za poslední den přibylo téměř 25.000 nových pozitivních nálezů s covidem. Kabinet zvažuje zavedení nového nouzového stavu se spoustou restrikcí hospod, klubů, sportovních a kulturních akcí.

Na středeční zkoušce se všichni prokazujeme negativním PCR testem. Komu laboratoř nestihla doručit výsledek do středečních 18 hodin, absolvuje ve vedlejší třídě náš vlastní antigenní test ještě před zkouškou. Snížení ceny lístků na místě na 200,- Kč si odhlasujeme s přehledem, i když se několik nesouhlasných názorů našlo.

Humor nás neopouští. Naopak. Rozcvičku dělala Zdena a náčelník dostal v jednu chvíli takový záchvat smíchu, jaký se u něj vidí málokdy. Jednak ZZ přišla s celou řadou nevídaných pohybů, z nichž některé vypadaly opravdu směšně, a navíc se přiznala, že inspiraci našla ve cvičení pro mateřské školy.

„Chyby jsou naše kamarádky,“ připomněl Štefan náčelníkovu hlášku, kterou se nás Marek snažívá uklidnit, když na zkoušce něco spleteme.

„Na koncertu ale ne,“ vrací mu sbormistr a připomíná staré pravidlo, že když se během představení cokoli zvrtne, „dělám jakoby nic, okamžitě se zařadím tam, kam mám a plynule navážu na ostatní.“

Je třeba to připomínat. Skladeb s choreografií jsme si nachystali pět, i když většina z nich je pouhým gestem. Love Shine a Light začínáme s hlavou skloněnou. V Lionu na konci spíme, v Kouzelníkovi máváme a v Résiste! vystřelí vzhůru zaťaté pěsti. To pivečko si odtancujeme celé. Není to legrace, protože tam jsou dva druhy počítání pohybů a pořád to ještě pleteme.

Z bývalých členů se poslední zkoušky před koncertem zúčastnili Filip Bosczyk, Tomáš Jubánek a Martin Šimůnek. Už druhou středu se k nám připojil také Andrew P. Fisher-McKinney, který se kvůli nám a koncertu vrátil na pár týdnů do Čech z Ameriky. Vystoupí s námi ještě Tomáš Dlask.

„Jakmile nezpíváme, pohybujeme se po sále v respirátoru,“ připomíná ještě Toník. Na rozdíl od některých jelit, která mají v tuzemském mediálním prostoru syndrom elit, jsme si vědomi své zodpovědnosti a našim hostům musíme jít příkladem. Mezi ta jelita se v posledních týdnech zařadili například miliardář Janeček či Daniel Landa.

Ve čtvrtek odpoledne zasedla vláda k mimořádnému jednání, aby nouzový stav s restrikcemi zavedla již od pátku. Nejen výbor sboru byl jako na trní a spousta z nás tentokrát sledovala tiskový brífink vlády v přímém přenosu. Kulturní akce pro očkované či prodělané kabinet nechává do počtu tisíc účastníků. Stejně čekáme na Toníkovu analýzu, jak to s námi vlastně bude.

Jak je zvykem, Toník přišel s delší analýzou situace i jejím výkladem. Mezitím už ovšem Marek vyhlásil podle informací z médií, že do tisícovky účastníků se hudební produkce konat můžou, a že tedy náš koncert bude. Bylo docela o nervy zažívat tohle den před akcí, která se chystá pomalu rok a půl.

Jak třeba ty nervy vypadaly? Když ve čtvrtek jednala o okamžitých restrikcích vláda, pan Minka, aby to udýchal, si musel pustit excelentní Meryl Streep ve filmu Ďábel nosí Pradu. Kronikář si ze stejného důvodu musel na iVysílání najít a pustit Létajícího Čestmíra…

V pátek večer se tedy v Domovině schází devítka našich členů včetně sbormistra, aby připravila co nejvíc věcí na sobotní akci, abychom v sobotu měli před koncertem na starosti jen to nevyhnutelné. Kluci tedy přivezli díky Bohoušovi praktikábly z Rudolfina a vytvořili z nich na scéně půlkruhové schody o dvou stupních pod naše nohy. Další se věnovali výzdobě, tedy pověsili nad scénu duhovou vlajku z jedné strany a banner s naším logem ze strany druhé. I židle jsme museli rozebrat z komínků a po sále rozmístit.

Radek si coby kronikář a výtvarník v jednom připravil výstavu shrnující to nejpodstatnější z posledních deseti let sboru a v předsálí si ji nainstaloval. K dispozici dostal dva černé panely 2x2 metry a jako podklad zvolil šest kartonů 50x70 cm v barvách duhy.

Vedle úvodního slova výstavy, které se mimo jiné zmínilo i o Rosťovi a zakládajícím sbormistrovi, si diváci mohli přečíst příběhy našich největších koncertů, povídání o osvětě i dopad kauzy Emauzy na náš mediální obraz. Hlášky sbormistra pak ukázaly, jak se s nastudováním písně někdy musíme porvat, a že je výsledný lehký projev někdy tvrdě vydřený. Že se dílo občas vydaří, potvrdil hned vedle hlášek diplom z Jirkova.

Závěrečný slogan: „Doodles. Ne, není to otrávený,“ z dílny Tomáše Dlaska pak celou výstavu uzavřel. Bylo to ofocené víko dřevěné krabičky, do které nám Tomáš dal zabalit cosi k sezobnutí, když se s námi před lety loučil. Přípravy jsou u konce, sobota může přijít.

Se zdravicí od Mládí jsme se nakonec popasovali důstojně. Jejich vzkaz byl tak působivý, že tím holky nejednoho z nás dojaly hned, jak mailem přišel. Na koncertu jsme to sice neměli jak promítnout, pustili jsme to ovšem ze záznamu jen jako zvuk. Na lidi v sále to ovšem zapůsobilo i tak.

Mládí pro nás ve zdravici odzpívalo tradiční narozeninovou s důrazem na slova: „Happy birthday, Sweet Doodles…“ Květa nám ovšem v té zdravici k výročí popřála vydatně a srdečně, neodpustila si však poznámku, že proti 62letému Mládí jsou Doodles zatím ještě „cucáci.“

Vzpomínku na naši společnou oslavu 60 let Mládí ovšem Květa nemohla vynechat a i její holky ve zdravici potvrdily, že to pro ně byl „absolutní top.“ A pak pro nás odzpívaly: „Přejeme vám výročí veselé, voňavé postele a plný stůl. Přejeme vám, ať se to podaří, nikdo to nezkazí a všechno je cool…“ 

Marek s Alešem se asi týden před koncertem s Ester setkali, aby jí k jednotlivým letům a milníkům v historii Doodles řekli to nejpodstatnější. V případě Mládí jí utkvělo v hlavě zejména, že to bylo nejpohostinnější přijetí, jakého se nám kdy a kde dostalo. „Plný stůl“ ve zdravici Mládí ji pak utvrdil v tom, že „pokud by někdy někdo chtěl v budoucnu poctít Doodles, plným stolem nic nezkazí.“

Sylva Sasková z Oktetu nakonec bronchitidu vyležela a v písni Good Night Sweet Heart si s námi vystřihla sopránové sólo. A účast Jezinek jsme nahradili naším provedením cikánské Sas man pirano, kterou pro sbory upravila jejich šéfka Tereza Staňková. Ester mimochodem naše provedení velmi ocenila.

Lucky Voice Band se předvedli v plné parádě, i když v oslabeném počtu. Na první dobrou k nám zapadl jejich jednobarevný outfit z barev duhy na černé, který je ovšem jejich zavedenou koncertní prezentací. LVB si ale především připravili repertoár šitý na míru naší události.

Přitom mohla vystoupit, ať už ze zdravotních či preventivních důvodů, jen polovina jejich sboristů. Lucie Freiberg musela navíc povolat posily z řad bývalých členů a repertoár na poslední chvíli upravit. Bylo to obětavé a statečné. A ve výsledku neskutečně milé.

Sylva přidala ruku k dílu a během představení LVB s notami v ruce posílila jejich soprány. Vedle Jirky Korna a Anděla Páně 2 si vystřihli i Boky jako skříň a obecenstvo tím naprosto nadchli. Finále ovšem LVB věnovali nám. Začali nenápadně. Po úvodních verších: „Jak je krásný večer…,“ se propracovali ke známému refrénu: „Říkej mi to, prosím, potichoučku…“

Pak Lucie Freiberg vstoupila s rukama zvednutýma nad hlavou do hry a ohlásila během písně změnu: „My jsme si pro dnešní večer připravili vhodnější text.“ A sbor si vzápětí rozdává papíry s tahákem slov a je znát, že je to improvizace čistě jen pro nás:

„Tenhle krásný večer můžem s vámi být, slavit, tančit, zpívat, radost znásobit… Za deset let prožili jste spoustu krásných dní, dnešní večer je však nevšední… Chtěli bychom říci všem zde v sále, jak je těžké spolu správně znít. Zkoušky, texty, generálky a tak dále… a přitom se spolu nezabít…“ Závěrečný verš: „Svůj sbor prostě musíš milovat,“ pak v posledním opakování přetavili ve slova: „Doodles prostě musíš milovat,“ a celý sbor v čele s Lucií přitom ukázal na nás.

Moderátorka Ester, vlastním označením moderatizátorka, se při své profesionalitě dostala na provozní teplotu samozřejmě ještě před začátkem akce. V jejím tréninku na rozmluvení před koncertem například do mikrofonu zaznělo: „Utlučte tu kurvu z Buzuluku.“ Několik zlých jazyků ze sboru se dodnes nemůže shodnout, na koho z nás to konkrétně bylo.

Aby se nám Ester nemotala na scéně a měla pro své výstupy útulné zázemí, zvolila si jako své stanoviště cíp boční lodi přímo pod podiem a Honzovými klávesy. Marek si tak mezi písněmi chodil stoupnout k basům, aby na Ester viděl, a často spolu před diváky komunikovali.

Zejména když se Ester potřebovala o určitých faktech ujistit či si ujasňovala nahlas okolnosti, vznikaly občas vtipné momenty. Na scéně z toho mnoho slyšet nebylo, ale smích diváků ze sálu potvrzoval, že jsme si moderátorku vybrali excelentní a šitou právě nám na míru.

Hned v úvodní básni jsme se dozvěděli, že: „Jako táhne se štrůdl, tak krásně zpívají Doodles.“ Poté Ester nastínila strukturu večera, kdy probereme rok za rokem připomenutím jedné písně. „Je zapotřebí to stihnout, než přijde šťára,“ dodala na adresu opatření proti epidemii a jejich případné kontrole.

K roku 2013 Ester vypíchla nástup první „popiny“ a vynachválila naše provedení Nálady proti originální české verzi, která ji nepříjemně pronásledovala v 80. letech z Československého rozhlasu. V letech 2014/15 zdůraznila tři milníky: převzetí sboru Markem, rozšíření repertoáru z klasického na klasiku/pop a změnu prezentace z mužského sboru na gay sbor.

V sále tím ovšem vyvolala bouři nadšení i smíchu. „Čemu se smějete? Nejste snad gayové nebo co?“ vmetla nám do tváří a o to víc si získala publikum. Zejména poznámkou, že je bývalá vychovatelka. Ke společnému vystoupení s londýnskými LGMC na Nové scéně Národního divadla si Ester neodpustila: „Tolik gayů naráz se tady do té doby nevidělo. A ještě aby zpívali a zpívali dobře, že?“

Pouze na jeden proslov mezi písněmi Ester opustila své detašované pracoviště, a to aby Markovi na scéně předala „oděvně výtvarnou instalaci.“ Tedy růžovou toaletu z charitativního obchodu Cesta domů. Varovala přitom před podléháním tlaku publika a poukázala „na některé umělce, kteří potom ze sebe dělají kašpary, a přitom je ani nechtěli dělat.“

„Jsem strašně ráda, pánové, a děkuji vám za to,“ ohlédla se přes rameno na celý sbor, „že jste si udrželi svoji úroveň a dál ji budete držet. Že se z vás nestane nějaké podivné transgender uskupení.“

„Tento symbol berte, páni, jako něžné varování. Když se jednou zaprodáš, svoji duši ďáblu dáš,“ připsala na cedulku k šatům a přečetla nahlas před obecenstvem. Sklidila tím aplaus, Marek si šaty převzal a Ester se po uvedení další písně – dle vlastních slov – „vrátila do ajnclíku.“

Sofistikovanou narážkou na starověké Řecko nám pak mezi písněmi vystřihla roztomilý kompliment: „Nejen, že dobře zpíváte, ale je na vás i pěkný pohled. To bude asi ta kalokagathia.“ Měla tím na mysli antický harmonický ideál s důrazem na rovnoměrný rozvoj těla i ducha, vyváženost vnitřní i vnější krásy a dobroty, cti a statečnosti.

Statečně se Ester popasovala i s informacemi pro diváky před pauzou. Na výstavu upozornila adekvátně, ale ještě lépe si vedla při instrukcích k toaletám: „Tady v tomto případě, když se tak dívám, tak to udělám jinak, že klidně řeknu, ať hoši klidně chodí i na dívčí záchod, že? Je vás víc, ať se netvoří fronta, je to většinou nespravedlivé. A dneska je to jasné, jak to je. S tím, že je úplně jedno, že se tam potkáte…“  

Nebyla by to Kočičková, aby si nepřisadila něco svého. A capella tedy přezpívala celému sálu svůj text „Covide, covide,“ na melodii „Beskyde, Beskyde…“ a nás přiměla v opakováních zpívat s ní. I když jsme místy její slova nepochytili, jako plný zvuk jsme ji následovali v opakováních poctivě.

„Máte rádi Doodles?“ se Ester v jednu chvíli zeptala publika, když koncert začínal gradovat. A odpovědí jí byl nadšený řev.

Nebyla by to Ester, aby s ní „kontakty z Mnichova“ nenabraly tušené souvislosti. Za přehnané vnímání dvojsmyslů ovšem diváky poté sama sjela. Z výkladu názvu Die Trällerpfeifen se ovšem přesunula k australské interpretaci názvu Doodles, tedy k penisům. „Nevím, jestli není čas přemýšlet nad změnou jména…,“ poznamenala ironicky, nikoli však zle. Přítomné tím pobavila.

Koncert díky dobře promyšlené dramaturgii samozřejmě gradoval. Don´t Stop Me Now lidi opět rozparádila, po Modlitbě pro Martu byla Ester tak dojatá, že odstoupila od mikrofonu a vysekla nám hlubokou poklonu.

Lion zabral jako vždy a závěrečný Kouzelník, že už jdeme do finále, nemohl vyjít naprázdno. Zejména když jeho poslední tóny vypíchla díky Meerově nápadu salva konfet odpálená několika kluky z poslední řady sboru. Následující přídavky ohlásila sama Ester, takže jsme dozpívali a za stojícího potlesku odešli ze scény právě kolem 22. hodiny.

Tady stojí za zmínku, že praxi posledního přídavku z posledních asi šesti let jsme museli přerušit. Naše koncerty zpravidla končívaly tím, že po poslední nachystané přidané písni dav povstal, aplaudoval a my byli nuceni přidat na úplný konec ještě některou z písní, která už toho večera zazněla. Zde to muselo být jinak, abychom opravdu skončili v těch 22:00 dle plánu.

Před posledním přídavkem tedy Marek přistupuje k mikrofonu a celému sálu skutečně oznamuje: „Přátelé, když jinak nedáte… Ještě jeden přídavek. Ale opravdu už je poslední. Takže… pak odejdeme a už se nevrátíme. Abyste s tím počítali. Děkujeme!“

A skladba to toho večera nebyla opakovaná. Posloužila nám v tu chvíli za tím účelem oprášená Love Shine a Light. S choreografií sklopených hlav v úvodu. A koncert opravdu skončil.

Fronta u šatny za chvíli opadla. I prodej triček vedle ní kluci sbalili rychle. Uklidili jsme celý sál, praktikábly jely ještě toho večera zpátky do Rudolfina a výstava k Meerovi domů, do archivu Doodles. Možná že ji naši následovníci ještě někdy využijí. Prvních deset let sboru je minulostí, nedají se nijak změnit, a na těch šesti kartónech je máme zdokumentované ve verzi pro veřejnost. Připomínám, že kroniku máme neveřejnou, jen pro vnitřní potřebu. A toto byl první pokus vynést něco z historie Doodles ve větším koncipovaném celku před oči našich posluchačů.

Na závěr jsme si rozebrali zbytek rautu jako výslužku a před odchodem nám v Domovině vnutili ještě hromadu reklamních batohů, které jim zbyly z nějaké předchozí reklamní akce sušenek Horalka.

Hned druhého dne ráno se ukázalo, že se zakládajícím sbormistrem Tomášem nemáme tak studený vztah, jak jsme si mysleli. Před koncertem se totiž Tomáš ozval Toníkovi. Ten pak ale během akce nestihl Tomášova slova přetlumočit, rozeslal je tedy ráno:

„Ahoj, Tondo. Moc děkuji za pozvání k výročnímu koncertu. Bohužel musím být dnes večer v divadle, tak na Vás aspoň večer budu myslet. Doufám, že si večer hezky užijete a diváci budou spokojeni a odmění Vás dlouhým potleskem. Mějte se moc fajn a mnoho dalších úspěchů  TF.“

Tomášova slova zřejmě padla na úrodnou půdu, protože jsme po posledním přídavku sklízeli od kamarádů samá slova chvály. Ocenil nás i budoucí sbormistr Jarda, koncert se mu líbil moc. „Já si to užil,“ řekl a přidal: „Pomohlo vám to nazvučení, ten zvuk byl kulatější.“  

Je dobré připomenout, že to byl náš vůbec první koncert s tak rozsáhlou produkcí v naší režii. V roli oslavenců, pořadatelů a zároveň hostitelů několika jiných těles jsme se ve své historii ocitli prvně.

„Takhle nadšeného Míšu jsem z našeho vystoupení ještě neviděl,“ psal například v reakci Meera a dodal: „Myslím, že to byla nejpovedenější show v historii Doodles.“ A zpětná vazba od jednoho z kamarádů: „Vnímal jsem tam nadšení pro věc. Po všech stránkách, včetně organizačního zajištění. Jsi součástí ohromného celku. Díky za úvod do adventu.“

Markova reakce přišla druhého dne po poledni: „Ahoj kluci, jsem ze včerejška nadšený a moc děkuji všem, kdo se koncertu účastnili i kdo se podíleli na jeho přípravě a realizaci. Po infarktových dramatech posledního týdne to byl pro mě malý zázrak, když jsme skutečně nastoupili na jeviště a začali zpívat. Mám také velkou radost z našeho hudebního výkonu!

Absolutní špičkou pak za mě byla Ach vojna. Opět se potvrdilo, že klasika k Doodles patří a jde nám. Celkově ten večer úžasně klapl a pro mě to byl bez přehánění nezapomenutelný zážitek. Takže díky, že jste s Doodles a že u toho můžu být s vámi!“

K dispozici budeme mít reportáž, kterou pro nás po celou dobu točil Michal Böhm. Nakonec přišel i Roman Šebek a díky němu budeme mít z koncertu kvalitní fotografie. Kompletní zvukový i video záznam nám zajistil náš Zdeněk a na jeho stříhání se natěšeně vrhl ještě téže noci. Přitom teď bude času dost. Už před koncertem jsme si na středeční zkoušce odsouhlasili, že si po akci dáme jednu středu pauzu.

Prosinec

Což o to, přestávku jsme si dopřáli zaslouženě. Jenže člověk míní a covid mění. Další středu se nás na zkoušce sešlo tak žalostně málo… Několik členů se hned po koncertu omluvilo, že se za stoupajících pozitivních případů v populaci raději do zkušebny zavřít s ostatními nenechají. Několik dalších covid rovnou chytlo, ovšem naštěstí jen s mírnými příznaky. Výrazné únavě se však podle jejich vyjádření uniknout nedalo.

Je tedy polovina prosince a nový sbormistr Jarda zbývající zkoušky do konce roku zrušil. Vyhlásil místo toho akci hospoda a v Q Café nám zamluvil salonek pod schody. Jako první přišli samozřejmě oba sbormistři a měli okamžitě co řešit. Ukázalo se, že výbor naformuloval Jardovo působení u Doodles dost nešťastně a kluci s tím teď mají zbytečné starosti navíc.

Protože se nadpoloviční většina členů rozhodla z preventivních důvodů nepřijít, bylo nás nevídaně málo. Sám Marek prohlásil, že tak slabou účast na pařbě Doodles snad ještě nezažil. Přesto se na nás přišly podívat dva nové kusy. Jednak se na nás přišel kouknout Moldavan Sergiu Tisserand. Zda s námi bude moci zpívat, se uvidí podle toho, jak bude zvládat české texty.

Nic osobního proti němu, i tady se projevil cimrmanovský smysl pro humor, který v Doodles žije. Z domnělého příjmení Popolescu se okamžitě vynořila obměna „posral desku“. Sergiu se ovšem příjmením jmenuje Popescu.

A psí smečku sboru konečně rozšířil Evžen. Zatímco někteří přítomní očekávali roztomilé štěňátko, Evžen se coby bearded kolie předvedl jako skotačivý tank. A Jenda prozradil, že je Evžen dokonce bratrem v létě zemřelého Apina, protože měl jejich otec plodné období velmi dlouhé. Jinak jde o staré plemeno ovčáckého psa, jehož název byl poprvé zmíněn v roce 1891.

Co se týče koncertu, vyplulo samozřejmě na povrch několik zákulisních informací a také čerstvé novinky. „Provařili jsme na tom jen patnáct litrů,“ práskl například Toník. Sbormistr podotkl, že jsme ušetřili především na jídle a se smutkem v hlase připomněl i zrušený fotokoutek. Zejména při živé vzpomínce na šedesátku Mládí nám bylo líto, že jsme museli tuto jurodivou piškuntálii odříci. Nicméně se všichni shodujeme na tom, že to bylo za stávající pandemické situace nezbytné.

Zvuk koncertu by byl na samostatnou kapitolu. Stručně lze uvést, že přední polovina sálu měla z nazvučení prospěch, ta zadní prý už z toho tolik neměla. Opět je třeba připomenout souvislosti v duchu „co by, kdyby.“ Domovinu bychom si byli bývali natrénovali a otestovali přesně před rokem, kdy jsme do ní chystali vánoční koncert Doodles 2020. Korona zasáhla, a tak jsme prošli Domovinou při tak velké akci bez předchozí zkušenosti.

S odstupem více než dvou týdnů po koncertu se, při znalosti jeho záznamu, samozřejmě naskytla příležitost pronést hodnotící věty, či připomenout některé momenty. Ester se prý přeřekla, a coby profesionál už věc nepitvala dál. Když nám na scéně předávala ty růžové šaty a chtěla nás varovat před zaprodáním umělecké duše ďáblu, použila jako varovné slovo „transgender“. Původně prý chtěla ovšem říci „travestie.“

Ve zpěvu jsme velké chyby podle Markova hodnocení udělali dvě. Rytmický kolaps nastal hned v prvních taktech druhé písně, tedy Sedláka. Úvod: „Jede, jede, jede, jede…,“ kterým mají sbor ukotvit bas a baryton, začal rytmicky rozhozeně a sešel se až při jejich slovech: „Hou, hou, hou…“

Druhou chybu, a to při „ejchuchu“ v pivečku, vzal na sebe Marek sám. „Za to můžu já,“ přiznal v Kvéčku, „že jsem vám to nemávnul.“ Byla tam samozřejmě i spousta drobnějších chyb a nebyli bychom to my, abychom si o nich nad pivem nepopovídali. Zejména, když viníci nejsou v tu chvíli přítomni a sedí doma u televize.

K oběma velkým chybám i všem těm drobnějším se ovšem Marek staví s obrovským nadhledem: „Bylo znát, že jste rok a půl nestáli před lidma.“ Dle jeho slov se tak projevila ta dlouhá koncertní pauza a mezi sboristy se ukázala nejistota větší, než v Doodles bývalo poslední roky běžné.

Pro připomenutí… V roce 2019 jsme ještě před nástupem kalendářního jara zpívali na osvětovém koncertu na základní škole, pak si v prvních jarních dnech vystřihli velký samostatný koncert na Ládví a ve Dvakačovicích obohatili popem mši na Květnou neděli. Pak jsme odfrčeli na několik vystoupení do italské Boloně, týden nato v Jablonečku rozjuchali celou kulturní populaci obce, v srpnu si vystřihli společný koncert při Prague Pride s norimberskými kolegy a na to si ještě vyzpívali diplom v Jirkově. Závěrečný víceboj s řevem puberťáků v tělocvičně se ovšem za koncert považovat nedá.

Covid-19 nám vstoupil do životů vzápětí, tedy v březnu 2020. Od té doby je naše koncertní bilance taková, že jsme stáli před publikem naposledy loni v létě. Pod mostem jsme sice zpívali veřejně, byly to ovšem zkoušky, nikoli koncerty. Tak aby se to nějak neprojevilo.

Během posezení v Kvéčku zazní i bilance pražských koncertních možností Doodles, co se týče sálů. Výsledkem je těžce nasbírané prozření, že na velký koncert Doodles není v Praze finančně dostupný a adekvátně velký sál s patřičnou akustikou. Jarda s Markem probírají sál za sálem a komentují plusy a mínusy. Nakonec dospějí ke dvěma adresám.

„Z pohledu posluchače je nejlepší Korunní, ale tam je to nevhodný pro zpěváky,“ shrnuje Marek. Má tím na mysli naši vlastní zkušenost, že kluci v poslední řadě zpívají doslova naslepo. Neslyší od svých kolegů nic. Ten sál má tu akustickou vlastnost, že vysaje ze sboru zvuk a pošle ho do diváků. Pro sboristu je to ovšem jako setkání s Mozkomorem, který z něj vysává duši.

„Druhý nejlepší je Smíchov,“ dodává Marek s poznámkou, že tam musí přijít plný počet lidí a zaplnit sál. „Aby se zmírnil ten šílenej dozvuk.“

Korunu tomu nasadí Jarda: „A co Šimon a Juda?“

„To snad ani ne teoreticky,“ namítá Marek. „Tam je to přece katolický a tam nás nikdo nevezme.“

„Je to odsvěcený a patří to FOK,“ namítá Jarda.

Následovala chvilka hledání v telefonech na webu a ukázalo se, že Kostel sv. Šimona a Judy koupil od katolické církve pražský magistrát a prostorem opravdu disponuje FOK. Dá se to tedy sice prověřit, ale z výsledných okolností vyplývá, že to s velkou pravděpodobností nebude finančně udýchatelná lokalita.

Lehce rozdýchatelnou byla i Markova věta z úvodu koncertu. Vše se neslo v tak opojném duchu, že se nad tou prkotinou nebylo potřeba zamýšlet. Ovšem teprve tady, na večírku, se natvrdo řeklo, jak to vlastně bylo.

Nebylo to faux pas. Ester po pár úvodních větách předala slovo Markovi a ten doslova řekl: „Já nebudu plýtvat slovy, od toho jsou tu jiní…“ a Ester na to, přímo před diváky, vyhrožovala, že bude balit kufry.  Věc se má tak, že se oba protagonisté na jistém špičkování a hecování dohodli už při sezení nad scénářem večera.

„Ano, chlapci a děvčata,“ jak by řekla Ester, „máloco je takové, jak na první pohled vypadá.“

Během večírku, těsně před Markovým odchodem, zazněla ještě anabáze, jak k nám Jarda vlastně přišel. Jarda je mimochodem uměleckým vedoucím desetičlenného mužského sboru Ch-tdž, který má za sebou mimo jiné absolutní vítězství Jirkovského Písňovaru z roku 2017. Kromě toho, že má Jarda rád jazz a maminčinu čočkovku, chtěl být ve čtyřech letech řidičem fekálního vozu. Jak uvádí na jistém webu.

A je také praštěným (kontra)tenoristou, který vkládá kus svého já do všeho, co dělá. Mimo jiné v uznávané partičce Gentlemen Singers, kteří podobně jako Oktet vyhráli, co se kde v jejich kategorii vyhrát dalo.

A jak se k nám ten Jarda vlastně dostal? To bylo tak…

Jednoho krásného dne Jarda zaslechl skladbu Him. Napsal si ji a nazpíval jistý Sam Smith. Jardu ta píseň tak uchvátila gospelovou melodií a hlavně textem, že bez přehnaného otálení sedl a napsal k ní aranže pro sbor. Pro mužský sbor. Jenže teprve poté se ukázalo, že píseň kluka, který zpívá Bohu o tom, že se zamiloval do jiného kluka, heterosexuální muži příliš zpívat netouží.

Nezbylo tedy Jardovi, než se – kdysi před léty – ozvat našemu Markovi a píseň mu nabídl. Což o to, Marka ta píseň vzala za srdce. Melodií i slovem. Jenže v plánech na další sezóny Doodles se pro Him nenašlo dost prostoru k nazkoušení. Před koncertem tam a tam bylo třeba nastudovat to a to, například před akcí s Comos oprášit skladbu v italštině, a tak se zařazení písně Him do repertoáru Doodles sezónu za sezónou odkládalo.

Pak přišel na podzim 2019 Jirkov, a to už Marek směřoval k rekonstrukci svého domu s potřebou najít sbormistra, který by Doodles po dobu těchto aktivit udržel v chodu a v kondici. Bác ho. Na Písňovaru potkává autora aranže Him Jardu a dostává nápad zeptat se ho, zda by se dočasně Doodles neujal.

Slovo dalo slovo. A následkem toho jsme si letos v létě s Jardou vystřihli soustředění u kluků v Hlubočepích, od září s ním zkoušeli, absolvovali po zkouškách hlasovou výuku a nejeden večer završili v První pražské tramvaji. A také 15. prosince 2021 v Q Café popili společně. Touto cestou se píseň Him chystá vstoupit do našeho repertoáru. Pod vedením Jardy, samozřejmě.

Nakonec se nás sešel tucet zpěváků, dva sbormistři, jedno štěně a jeden budoucí adept. Bylo to značně veselé, jen nás bylo málo. Snad ta bilance za rok bude vypadat veseleji.