2022

Únor

...a opět zkoušíme online

Následující zkoušky jsme opět dělali online a Jarda měl naštěstí covid bezpříznakový. Chvála Bohu očkování. V online režimu jsme měli dělené zkoušky do poloviny února; od 23. 2. spolu opět zkoušíme ve škole. Vlna omikronu se přes republiku prohnala intenzivně a rychle, naštěstí díky očkování neměla tak negativní dopady jako předchozí varianty čínského svinstva.

Náhradní zimní soustředění chystáme na 18. až 20. března, protože hned následující středu máme vystoupit s pěveckým sborem Gambale v holešovické RockOpeře na charitativním koncertu pro Unicef. Výtěžek z veškerého vstupného má jít na program Děti ve válce a půjde celý na Ukrajinu, kterou 24. února napadla Putinova ruská armáda.

Gambale působí jako smíšený pěvecký sbor od začátku roku 2013. Jeho počátky ale můžeme vystopovat o dva roky dříve, kdy se začal sbírat z účastníků kurzů pro nezpěváky. Z lektorky kurzu Evy Šormové se tak stala sbormistryně. Sbor sídlí v Hostavicích a je také členem Unie českých pěveckých sborů.

Březen

...a naši psi, soustředění a RockOpera s Gambale

Na začátku března se smečka našich psů rozrostla o dva kusy. Mišák si pořídil kluka hnědého labradora a Slávek čubičku trpasličího jezevčíka. Zatímco Aishling vypadá jako černá myš, Bax se valí krajinou jako načervenalé medvídě.

Zde je třeba připomenout, že součástí naší psí party je i fenka Robin. Patří panu Minkovi, ale protože je bojácná a má ráda jen malý okruh lidí, na soustředění s námi nejezdí. To ovšem neznamená, že k nám nepatří.

Zimní soustředění se v náhradním termínu opravdu uskutečnilo; Jarda si nás vzal v Myškově mlýně do parády už v pátek večer. I celou sobotu s námi pracoval intenzivně, protože v neděli měl jiné pěvecké aktivity jinde.

V sobotu po obědě jsme ještě potřebovali odhlasovat pár věcí ohledně chodu spolku a jeho výboru. Přes jisté peripetie kolem podivných interpretací pravidel jsme se nakonec domluvili a potřebné odhlasovali. Členem výboru už nebude Slávek Jursík; nahradil ho Karel Vítek.

Po dohodě s majitelkou penzionu nám nakonec Myškův mlýn pošle fakturu na storno poplatek za 15.000 místo třiceti.

V neděli si nás vzal do parády Marek. A zhruba třetina sboru pak opět jela zpátky busem.

Na okraj jeden Radimův postřeh o přístupu členů sboru k událostem, kde je potřeba, aby všichni členové pro varianty akce hlasovali: „To je zajímavý. Třicet lidí to vidělo, 25 zaškrtlo: hlasoval jsem; a je tam 10x pro a 5x proti.“

Koncert v RockOpeře se vydařil. Měli jsme ho „jen“ v předsálí, ale to bylo v pořádku, protože hlavní scénu mají obloženou těžkými látkami a nám by se tam zpívalo špatně. Navíc by to byl na takovou naši akci sál příliš velký; má 770 sedadel v aréně.

Koncert ve foyer tak byl ideální. Příznivcům obou sborů zajistil prostor velký tak akorát i blízký kontakt se zpěváky. Atmosféra byla skvělá, i Jarda byl naším výkonem a celkovým vyzněním nadšen. Podle něj to mělo výraz, bylo to zábavné, dojemné, skvělé. A jedna paní prý prohlásila, že i když je na baby, byli jsme k sežrání.

Na program Děti ve válce jsme pro UNICEF vybrali 11.735,- Kč. Samozřejmě je třeba podotknout, že spolu s Gambale a v rámci programu Zpíváme pro UNICEF 2022.

Duben

....a soustředění v Blovicích

Na jarní soustředění jsme si zajeli do západočeských Blovic. Jak je u Jardy zvykem, začali jsme pracovat už v pátek večer. Máme se co učit. Současný popový spirituál HIM se učí snadno, jenže ta estonská k tomu dá opravdu zabrat. 

Jmenuje se Meeste laul, tedy mužská píseň. Je to něco jako finsky, jen to nevzniklo ve Finsku. Estonština a finština jsou z jedné podskupiny ugrofinských jazyků, však také Estonce a Finy od sebe odděluje pouze záliv. Finský záliv.

Jarda, který nás oficiálně vede od přelomu roku, zatoužil po zpětné vazbě a na soustředění nám dal k dispozici nástěnku. Ať na ni sboristé nanesou, jak jeho působení v Doodles vnímají, případně cosi dalšího.

Skoro to vypadalo, že cosi dalšího zvítězilo. Mišákův Baxík ještě neumí na nočník a téma štěněcích inkontinenčních plen přišlo na přetřes také. V rámci své touhy po zpětné vazbě se ovšem Jarda mimo jiné dozvěděl, že někteří z nás by ho rádi měli k dispozici při secvičování skladeb i v budoucnu.

Diskuse nad jednotlivými příspěvky z nástěnky se přelila k ožehavým tématům, která řešíme roky. Stará známá pro a proti se tak opětovně vynořila nad využíváním a praktičností MuseScoru, stará známá pro a proti se tak opětovně zjevila i nad Facebookem.

Jako novější otazník se nám vynořily mrtvé duše. V posledních měsících nám více členů, než bylo dříve obvyklé, zmizelo ze scény, členské příspěvky ovšem platí. Dalo by se vytušit, že by to mohlo být dočasnou změnou sbormistra, statisticky prokazatelné ale v tomto ohledu nemáme nic.

Jedna věc na toto téma stojí za povšimnutí. Když se v hromadné diskusi nad příspěvky probíralo téma mrtvých duší, dorazil za námi na návštěvu zdravotní sestra Pavel, tedy Pavel Sláma či Pavel Pfleger, který v současné době žije v Plzni a do kategorie mrtvých duší patří.

Neměl na nás příliš času, ráno zase musel do práce a ještě se musel stihnout včas přesunout do pelechu. Výsledkem bylo, že mnozí z nás by si s ním rádi popovídali, jeho čas nám svěřený jsme ovšem promrhali kecy o mrtvých duších.

Nemrtvých se nás tam sešlo rovných pětadvacet a ubytování jsme výjimečně zaplatili za celý sbor společně. Máme se co učit. Při fakturaci se pak ukázalo, že jsme se individuální duplikované platbě nevyhnuli. A kdo předvedl přehnanou poctivost? Marek. Jsme stále pod kvalitním vedením.

Květen

...a Prčice

Legendárním literárním názvem by se dalo shrnout působení Doodles na letošním ročníku pochodu Praha Prčice. Vzhledem k tomu, že některé hlasy říkaly, že rok 2021 je v kronice Doodles popsán příliš podrobně, letošním Prčicím by slušela holá věta: Bylo nás pět.

Zde je možné připomenout, že si narážky na loňský objem kroniky vysloužily zhruba takovou reakci: „Kdo je líný číst, ať to nečte. Kdo zvládne jen deset stránek, ať si to dá nadvakrát.“

Kronika má ještě jeden postřeh. Smazat se to dá vždycky. Jenže… když to smažete, vzpomenete si na to za rok? Na ty detaily? A kdo z vás může říct, že ty podrobnosti byly zbytečné? Co když zrovna Vašemu kolegovi připomínaly něco, co bylo pro něj osobně důležité. A teď v tom něco škrtejte.

Naše prčická výprava potkala na Starém Zámku u Borotína hudebního publicistu Honzu Dědka, který se se svým letitým webovým pořadem Sedm pádů konečně vyšvihl mezi přední televizní talk show.

Nedalo nám to a zmínili jsme se před ním, že bychom se do jeho pořadu – jako jediný gay pěvecký sbor v republice – mohli hodit. Ještě během rozhovoru si nás našel v telefonu a zaujala ho kauza Emauzy. Zbystřil a jeho partnerka se na téma homofobů a krávy Jochové docela rozohnila.

Jestli z toho něco bude, se uvidí. Vzhledem k současnému odlivu členů jsme se ovšem angažovali jen vlažně.

Červen

....a Logos v Kobylisích plus Smíchov se Všelijak

První červnovou neděli slavil Logos 30 let od přijetí do farního sboru Československé církve evangelické v Kobylisích. Ekumenické společenství gayů, leseb a jejich blízkých si nás vybralo jako doprovodný program výroční konference v kostele U Jákobova žebříku.

Pod Jardovým vedením jsme předvedli celkem osm skladeb. S ním a Honzovým doprovodem nás tam vystoupilo celkem dvacet.

Zprvu vlažné reakce gradovaly nadšeným přijetím Don´t Stop Me Now a přídavkem Résiste! Během následující zahradní slavnosti jsme si vyslechli samá příjemná slova a následujícího dne nám je potvrdili ještě e-mailem: „Dojem byl vynikající a ohlasy samé pozitivní.“ I Jarda si náš výkon pochvaloval.

Dva z nás se ovšem ještě téhož večera nechali Logosem zviklat ke společnému pivu v nedaleké plzeňské pivnici. Ptali se nás na chod takového uskupení, jakým je gay pěvecký sbor, a my si zase během jejich diskusí o existenci jednotlivce v církvi připadali jako Mach a Šebestová na exkurzi mezi zajíci v lese. I našim kolegům z Logos přišlo toto přirovnání adekvátní. Proto tu je.

Velký koncert jsme si vystřihli v polovině června na Smíchově, opět v kostele Na Doubkové. Vzhledem k tomu, že máme aktivního repertoáru pod Jardovým vedením tak na polovinu koncertu, přizvali jsme k sobě smíšený sbor Všelijak. A není to sbor ledajaký.

Mimo jiné vyhráli loňský ročník nám známého Písňovaru. Absolutními vítězi této soutěže se stali v roce 2018, přičemž od podzimu 2012 se rok co rok umísťovali ve zlatém pásmu bodového hodnocení poroty. Jen rok 2019, kdy jsme tam jiskřili na pódiu my, oni vynechali.

Na Smíchově jich proti nám bylo zhruba o polovinu víc a svou pověst z Jirkova suverénně potvrdili. Zároveň nám několikrát nesmírně děkovali za organizaci a přípravy koncertu.

My se snažili jejich výkonu vyrovnat tak, že jsme ve skladbě Résiste! omylem vynechali konec refrénu po druhé sloce. Naštěstí to doprovázející Honza Dobiáš okamžitě uchopil a nad klávesami vybral tak, že si možná někteří posluchači té chyby ani nevšimli. Dynamiku našeho zpěvu to ovšem poznamenalo citelně. Zvuk gongu v nástupu „Dance pour le debut du monde…“ se zkrátka nekonal.

Matěj ovšem v obou svých sólech exceloval jemu vlastní levou zadní a překvapili jsme sami sebe premiérou chlapácké písně v estonštině. Spoustě z nás se při učení ta tajemná slova pletla. Ale před lidmi jako by najednou začala pracovat kolektivní inteligence a dohromady jsme celý text Meeste laul dali. Autorem požadované dupání pak písni opravdu dodalo chlapský ráz.

Mnozí naši letití fandové zaregistrovali, že nás aktivně zpívajících není už pětatřicet, ale pouhá dvacítka. Nabízelo se vysvětlení dvěma roky pandemie, nicméně byli jsme upřímní. Jak Honza Dobiáš na schodech po koncertu připomněl, určitý odliv členů přichází se změnou ve vedení nejen hudebního tělesa, ale i jakékoli společenské struktury.

I se Všelijak jsme si vystřihli závěrečnou hospodu, tentokráte v Potrefené huse v areálu smíchovského pivovaru. I tam s námi dorazila Sylva Sasková a kolegové ze Všelijak přidali ocenění či přiznání, že jsme je Modlitbou pro Martu a dalšími texty inspirovali k rozšíření repertoáru o češtinu. A ještě jsme si od nich vyslechli ocenění pro Dominikův způsob moderování večera.

On sám se k situaci postavil poctivě a většinu z nás u piva obešel, aby měl objektivní zpětnou vazbu na svůj projev. Zde je potřeba zmínit, že publikum ho díky jeho charismatu přijalo vřele, místy nadšeně. Včetně úryvku vogonské básně pod vlivem fluoridu sírového a nedávného rozhovoru Lucie Výborné s mladým a oceňovaným učitelem chemie. 

Zřejmě ta zdánlivě nemístná exhibice Dominikovi u lidí i u nás prošla díky tomu, že text začíná slovy: „Ó, fretná chrochtobuznosti…“ Nakonec ani nemusel udělat stojku, aby se mu hlas vrátil z chemicky upravených hlubin do normálu.

Sezónu 2021/22 jsme před prázdninami uzavřeli tradičně poslední červnovou středu. Původně jsme se chtěli kvůli počasí přesunout Na Květnici, nakonec jsme dali zavděk našemu tradičnímu Spořilovu a Balounově restauraci U Břízy.

Výbor se sešel o půlhodinu dříve před ostatními členy, aby probral organizační a strategické věci. Jirka Barcal poté předložil sboristům vzorky potenciálních bílých polo triček pro naše koncertní exhibice. Porovnávaly se střihy, gramáže a složení tkanin. Ze všech pro a proti vybere nejlepší variantu Jiřík a nová trika s vyšitým logem a v patřičných velikostech objedná.

Večera si příliš neužil Jarik. V renomovaném Kühnově smíšeném sboru dostal po delším působení větší úlohy a naši sbormistři se na něj sesypali, že by si měl členství v jediném sboru v republice více vážit. „Byl to fajn večer, “ shrnul akci Jarik a dodal suše a doslova: „když odešli Marek s Jardou. Cesta nátlaku je naprosto zbytečná.“

Srpen

..., Hlubočepy a Pride v bance a poté s varšavskými Voces Gaudii

První srpnovou sobotu jsme podle tradice nemohli být nikde jinde než u našich kamarádů a příznivců v Hlubočepích. Pokaždé to vypadá téměř stejně a rok co rok je to jiné.

Tentokrát jsme zahájili zpěv nebývale ledovým sobotním ránem, takže z bloku sedících sboristů každou chvíli někdo vyběhl na sílící ranní slunce se ohřát. Kolem poledne jsme se rozehřáli a k večeru se smažili.

Jarda byl tentokrát v extrémně rozverné náladě a svými přehnanými grimasami každou naši chybu odlehčil a ještě nás pobavil. Nedělní rozcvičku jsme udělali v kruhu na sluncem zalitém trávníku a Jardova show pokračovala. Hlášek bylo opět hafo.

Jarda: „Vezmeme to celé od zet.“

Sbor: „Cože?“

Jarda: „To jako od začátku. A všichni dohr.“

„Moment. Pojďte ještě vzít písmeno H jako Helena. Nebo jiné slovo.“

„Chcípnete do mezzo něco a pak to nemá ksicht.“ A vedle výzev ke konkrétním tónům opět přišlo na řadu: „Úsměv a odlehčovat, odlehčovat, odlehčovat.“ 

Skladeb jsme si nakonec připravili osm, vystoupení ve Vršovicích chystáme s polským sborem Voces Gaudii. Poprvé ovšem nebudeme zpívat v suterénu budovy, v Divadle MANA, ale v sále Husova sboru o patro výš.

Tentokrát se chystáme v týdnu Prague Pride dokonce na tři akce. Nejen na koncert a spolu do průvodu kvůli novému náboru, ale ještě s námi ve středu počítají na centrále ČSOB. Že je to výsledkem Markova působení v této instituci, je jasné na první dobrou. V sobotu na soustředění nám proto Marek dal instrukce k celé akci.

Týden Prague Pride odstartoval náš Meera informací, že Ministerstvo školství vyvěsilo na svou budovu historicky poprvé duhovou vlajku. Postavilo se tak za myšlenku, že je homofobie ve školství a v moderní společnosti obecně nepřijatelná. A učinilo tak jako první z vládních ministerstev. Náš Meera byl u toho, jelikož má na MŠMT pod sebou organizaci věcí státní služby.

Pro pridovou středeční akci v bance jsme dostali od Marka balík instrukcí v patřičném předstihu. Především se sejdeme před HORNÍ budovou banky a přijdeme všichni včas, protože pozdější příchod by mohl vyvolat komplikace. 

Nikdo si nezapomene občanský průkaz, protože jsme všichni uvedeni v interním systému banky jmenovitě. Marek nás tam nahlásil na základě naší události na FB, a poté proto mezi námi několikrát kontroloval, zda jsme se do události přihlásili všichni, kdo se akce chceme zúčastnit.

Středa je tu a před bankou je nás něco přes dvacet. S úderem 16. hodiny před banku vycházejí dva očividní gayové z řad zaměstnanců a berou nás dovnitř. Tam už na nás čeká Marek oblečen neteple, čili civilně.

Každý jsme se nechali zaevidovat do systému a obdrželi jsme modrý papírový náramek na ruku. Jen na Dominika vyšel zelený, asi proto, že měl na sobě zelené triko.

Vstupní hala vypadá opravdu velkoryse a díky četným rostlinám a tlumenému světlu zároveň příjemně. Protihluková opatření opravdu fungují a halový efekt se s našimi hlasy skutečně nekoná. Do druhého patra míříme po schodech či výtahem a už jsme ve velké světlé místnosti, kterou nám přidělili jako šatnu.

Okna máme přímo pod železniční tratí, která se kousek dál klene nad údolím v Hlubočepech, kde jsme se mimo jiné o víkendu na dnešek připravovali.

Jarda nás rozezpíval docela svižně, projeli jsme tři nachystané skladby nahrubo a už vyrážíme do sálu, kde budeme účinkovat. Prostor je to nádherný. Vyhradili pro nás vysoké dřevěné schody v jeho středu. Ale vypadá to nádherně jen na první pohled.

Jednak musíme ve svých hlasech stát za sebou, tedy jeden nad druhým. Ale hlavně se navzájem vůbec neslyšíme. Každý slyší jen sám sebe a jinak občas a  stěží nejbližšího souseda. V horních řadách musí tedy stát ti, kteří jsou si svým projevem naprosto jisti. Ti nejistí musí sestoupit níž, aby se měli od koho chytat. Stejně je jim to na prd.

Nachystanou trojici skladeb jsme projeli celou a zbytek zkoušky jdeme docvičit do šatny. Původně jsme tedy měli přednést jen jednu skladbu, a to The Longest Time. Případně jsme měli připravenou Po schodoch jako přídavek. Jenže…

Po pondělním setkání organizačního výboru v ČSOB přišly dvě změny. Budeme zpívat hned po úvodním slovu managementu a jako případný druhý přídavek by to kvůli akustickým podmínkám chtělo něco hlasitějšího, tedy estonskou Meeste laul, kterou si oddiriguje Jarda.

On se vůbec celý večer nesl v duchu původní plány versus realita. Na nástup jsme se seskupili asi třikrát. Organizátoři mezitím v úvodu akce zjistili, že není dost piva, pro další se jelo a začátek akce se odložil. Slíbenou prohlídku budovy jsme tak neabsolvovali po vystoupení, ale během prodlevy před ním.

U papírového modelu krajiny s oběma budovami banky jsme se rozplývali nad pokrokovými a vyspělými technologickými parametry staveb. Větrání ok, tepelná čerpadla ok, rostliny ok, uspořádání pracovního prostředí ok. Nakonec i zelená střecha a zalévání z nádrží dešťové vody ok. Ale akustické parametry super. Ironicky míněno.

Všechny stěny jsou upravené tak, aby zvuk pohlcovaly. Stěny skříní jsou prošpikované dírami, hladké stěny jsou zvrásněné a u stopů visí řady polštářů, aby se mluvící zaměstnanci navzájem nerušili. Pro zpěv to ovšem vytváří ultra suchou akustiku.

Jen tak mimochodem. Obě bankovní budovy čítají dohromady zhruba tolik chovanců, kolik jich má pražská zoo v Troji. Tedy přes pět tisíc.

Vracíme se do šatny a Marek nám přináší vouchery na pivo, prosecco a klobásu. Zprvu s těmi třemi štůsky rozpačitě stojí mezi námi a přemýšlí, jak je rozdat, aby v tom nevznikl zmatek. Pak mávne rukou, položí je vedle sebe na kulatý stolek uprostřed místnosti a říká něco jako, že jsme dospělí a inteligentní a že už si s tím nějak poctivě a nesobecky poradíme. Stalo se tak.

Následovaly další dlouhé minuty posedávání, popocházení a… čekání. Pak se k nám ještě doneslo, že před námi ještě jeden z organizátorů cosi svého zazpívá, a tak čekáme a čekáme a čekáme.

Marek dokonce přiznal, že je pokaždé před začátkem nervózní, jen to ovšem nesmí nikdy nikde říkat. Toto přiznání tedy smí zůstat pouze v tomto textu, jelikož ho považujeme za striktně interní a nezveřejnitelný. 

Nakonec se opět řadíme v nacvičeném sledu a konečně vyrážíme do místa dění. Ještě pár úvodních vět od moderátorů večera a jdeme na scénu. Nástup se povedl, stejně jako celé představení.

Trojici skladeb Marek vybral geniálně. The Longest Time s Matějovým sólem lidi mírně rozhýbala, potlesk po ní si ovšem o přídavek řekl. Slovenská Po schodoch pulzuje tak, že lidi v sále přiměla i k výskotům, a tak jsme nacvičený náznak odchodu a návrat ani nemuseli předvést.

Marek si ovšem vzal mikrofon k ruce a pár slov k poslednímu přídavku řekl. Vysvětlil, že půjde o estonštinu blízkou finštině, přeříkal hrubý překlad textu Meeste laul, tedy Mužské písně, a nakonec ujistil všechny přítomné, že další záložní plán už opravdu nemáme.

Bylo to krátké, úderné a přesně tak dlouhé, jak si to zasloužilo. Ovace k nám začaly přicházet vzápětí. Objevil se například Myšák Veliký, aby nám vysekl poklonu, a během mejdanu na terase i v budově nás zastavovali i pro nás neznámí lidé z banky, aby nás pochválili. K rozeznání jsme byli; sborová trika jsme si všichni nechali na sobě.

Na terase ve večerním slunci jsme se rozpumpovali vydatně. Samozřejmě byl prostor pro různé přátelské jízlivosti, atmosféra byla úžasná, fantastická, extatická. Přestože jsme se pořádně neslyšeli, celkový výsledek byl solidní. Bylo tedy co slavit.

Zhruba polovina z nás pak ještě dorazila na Střelecký ostrov se dorazit. Je přeci Prague Pride a prostor pro hrdost. Proud smíchu v podstatě neustával, většina výroků ovšem k publikování není.

Hned druhý den nám Marek přeposlal výsek z interní komunikace ČSOB. Členka představenstva banky zodpovědná za diverzitu Marcela Suchánková, tedy ta blonďatá opálená paní, co nám ve středu točila pivo, v krátkém poděkování všem přítomným lidem z banky doslova napsala: „Doodles měli veliký úspěch.“

Tato akce má v kronice tak rozsáhlý prostor proto, že je prostě stěžejní. Sám Marek na dotaz, zda by ho a jeho kolegy při zakládání sboru napadlo, že si jednou jako přiznaný gay pěvecký sbor zazpívají v centrále jedné z největších bank v zemi a ještě v rámci Prague Pride, odpověděl: „Tak to ani náhodou.“

Shodou okolností to řekl na akci, která byla opět zlomovou. Stalo se tak pouhé dva dny po našem vystoupení v bance. Je tu pátek a náš společný koncert s polským sborem Voces Gaudii.

Dalo by se říct, že jde jen o další společný pridový koncert. Během Prague Pride už jsme zpívali s Londýnem, zpívali jsme s Paříží, zpívali jsme s Norimberkem, tak teď zpíváme s Varšavou. No a co?

To by byla ovšem chyba, protože tak jednoduché to není. Jde o diametrálně odlišné standardy gay života v západní a východní části Evropy, kde zejména Polsko dělá svým zarputilým katolicismem gayům ze života peklo.

Jen namátkou: Když nastupují Voces Gaudii na scénu na svých koncertech doma, ve Varšavě, žádný potlesk je nevítá. Lidé se tam bojí, že by svým pozitivním projevem k LGBT sboru mohli dát najevo před sousedy, že jsou také odlišní. Naši varšavští kolegové nám tak po koncertu například řekli, že nám nesmírně závidí tak vřelé publikum, jaké máme my.

V celé Varšavě jsou jen dva kostely, které jsou nekatolické. A ani tam si Voces Gaudii doposud nikdy nezazpívali, protože ani tam jim nedají prostor, aby si nepohněvali okolní katolickou většinu. Voces Gaudii si tak poprvé ve své osmileté historii zazpívali v kostele až díky Doodles, až s námi.

Voces Gaudii od svého založení ze zásady nezpívají náboženské písně. Důvod je prostý. Většina z nich vyrostla na venkově, kde na mších museli z kazatelen slýchávat, jak je jejich myšlenkový svět zhýralý. 

Jeden příběh za vše: Krakovský arcibiskup prohlásil cosi ve smyslu: Vymýtili jsme v Polsku fašismus, vymýtili jsme komunismus, vymýtíme i duhové hnutí. Jen po tomto hloupém ideologickém prohlášení stouply v regionu sebevraždy náctiletých. Stačí?

Náš společný koncert s Voces Gaudii byl nakonec fenomenální. Jako vždy před pridovým koncertem se zdálo, že jsme neprodali dost lístků a že by sál mohl být poloprázdný. Ještě předchozí víkend jsme na soustředění ve sboru na sebe naléhali, ať každý znovu vyzve všechny své přátele a připomene jim, že máme opět velký koncert.

Ještě ve středu v bance jsme si připomínali totéž. Nakonec bylo natřískáno. Tady by bylo dobré si přiznat, že zájem určitě vyvolala přítomnost našich polských kolegů, protože vidět a slyšet polské gaye a lesby musí být něco extra. A oni navíc budou ještě zpívat!

Zpívali excelentně. I když zrovna jednoduché to nebylo kvůli srpnovým teplotám. Prostředí Husova sboru sice nabízí výbornou akustiku a dlouhý dozvuk, budova vršovického kostela ovšem prochází rekonstrukcí, takže…

Už při začátku naší zkoušky se z lešení za otevřenými okny ozývaly údery kladiv do hřebíků ve fošnách a dotyční pánové na lešení proto raději ta okna vysoko nad zemí zavřeli, aby naši zkoušku nerušili. Na sofistikované větrání v ČSOB, kde se inteligentní budova větrá sama a zaměstnanci si ještě mohou přivětrávat individuálně, jsme mohli leda tak vzpomínat.

Během zkoušky jsme ten teplotní posun příliš nepozorovali, ani při následné zkoušce našich kolegů, ovšem s diváky pak bylo v zaplněném sále jako v peci. Přesto koncert dopadl výborně. Jarda pak sice prohlásil, že na zkoušce jsme zněli lépe, což na druhou stranu ovšem někdy bývá věcí běžnou.

Repertoár polského sboru je rozmanitý podobně jako náš a nechybějí v něm velké pecky ani komorní provedení. Už při jejich zkoušce jsme je s přirozeným zaujetím sledovali, protože oni prostě umějí. Možná v tom hraje roli i fakt, že oni ve svém prostředí musejí kvalitou svého zpěvu mnohem více prokazovat, že mají právo na existenci.

Po koncertu jsme tradičně chtěli společnou hospodu a akci zapít. Jenže zajistit rezervaci pro tři, čtyři desítky lidí v rámci pátečního pridového večera bylo téměř nemožné.

Nakonec nám vyhověli kousek od Husova sboru, a to v Maléru, v dolní části Krymské. Musíme se ovšem dostavit do 22:00, jinak nám rezervaci zruší. Dozpívali jsme ve 21:57, přesto jsme o místa v Maléru díky zadýchanému běhu Radovana nepřišli.

Bylo to ostatně jedno. Většina z nás nakonec stejně zůstala na chodníku. S polskými přáteli jsme se prolnuli a dovídali se další okolnosti gay života v Polsku individuálně. Přestože jsme na sebe před Malérem hulákali dlouho přes půlnoc, žádný malér nenastal.

Když těsně před druhou hodinou přijel blikající modrý maják, většina z nás už stejně byla na odchodu. Policisté se chovali slušně a tiše a ti z nás, kteří se ještě chtěli bavit, se přesunuli dovnitř.

Poprvé v historii Doodles se tak ovšem stalo, že kvůli nám a rušení nočního klidu musela zasáhnout Policie České republiky. Konečně se ukázalo v praxi, že Doodles nejsou nějaké načančané fifleny, ale že i něco chlapského punku jim není cizí.

Jarda, který do sobotního průvodu kvůli koncertu jinde nemohl, nám pak v sobotu přes FB poděkoval „za úžasný koncert a skvělý večer. Byl na Vás krásný pohled a znělo to famózně! Standing ovation bylo rozhodně zasloužené.“

Za společnou účast Doodles v průvodu vděčíme Meerovi, který vzal z domova tradičně banner s logem sboru a sezval nás na jedno místo na Můstku. Sešlo se nás aktivně zpívajících nakonec přes deset a zhruba další desítku dali postupně dohromady naši bývalí členové a současné mrtvé duše.

Seskupili jsme se tak vlastně u Aleše, ze kterého se stal takzvaný vozíčkář ukrajinské a protiválečné hudební produkce. Vozíčkem se myslí sofistikovaný trakař s dvěma výkonnými reproduktory. Když přesně ve 13:00 zmlklo organizátorské pódium na Můstku, rozezněla se hudba z podobných vozíků napříč průvodem.

Organizátoři to tak prý zařídili místo alegorických vozů, aby byl letošní průvod ekologičtější. Proslechlo se ovšem, že ten bengál na náklaďácích tu nebyl jen proto, že si organizátoři k jejich nasazení tentokrát nezažádali na magistrátu o povolení včas.

Díky tomu, že jsme se drželi Alešova vozíku, byli jsme Na Příkopě svědky incidentu, naštěstí poklidného.

Dva holohlaví chlapci z řad kolemstojících k vozíku přišli a strhli z něj nápis SUPPORT UKRAINIAN MUSICIANS. Nedaleko stojící policisté jim plakátek odebrali, vrátili ho ukrajinským kolegům, ti si ho nalepili zpět a jelo se dál.

Organizátoři jako vždy vyzývali k ignorování jakýchkoli provokací. Ostatně hned po příchodu nás zaujal transparent HOMOSEXUALITA – HROZBA NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI. Že by kvůli českým gayům chtěli v současné době střílet ostrou munici na Českou republiku moskevští pomatenci?

Průvod jsme si užili tak, jak to má být. Na nějaký nábor jsme po náročném koncertu a ještě náročnější pařbě ani neměli sil. Ostatně sám Marek zůstal doma, aby s mokrým hadrem na hlavě pokračoval ve studiu své milované maďarštiny, jak prozradil jeho partner Honza. 

Od našeho bývalého kolegy Vráti jsme si v průvodu pod Letnou vyslechli kompliment, že jsme v pátek zněli „o třídu líp než dřív.“ Jardův styl práce s námi očividně zabírá, neboť Vratislav měl vždycky velmi přísné ucho. Vráťův Žeryk pak dostal o to větší podrbání.

S funěním do schodů na Letné se mnohým z nás v hlavě ozvala neodbytná slovenská melodie Po schodoch, a tak nás ani nijak nepřekvapilo, že jen co jsme se vydýchali, skladbu jsme si těsně nad schody spontánně vystřihli celou. O půlhodinu později jsme si k ní o kousek dál přidali ještě Hold On i se sólistou Zděndou a Radkův Dan s Dorkou nás nahráli.

Na Letné nás pak překvapili Mišák s Baxem, kteří pro nás připravili pohoštění nebývalého rozsahu. Vedle několika plechů vynikajícího koláče přivezli i menší barel vína se skleničkami, aby mohli přítomní členové i nečlenové Doodles oslavit závěr duhového týdne důstojně.

Dorky si puberťák Bax příliš nevšímal. Snad mu nestouplo do hlavy, že před pár týdny bodoval na Kladně. Na krajské výstavě psů všech plemen tam dostal Bax Agara z Koštic ve svém kruhu ocenění VN1, což je prý hodně dobré. Díky tomu postoupil do krajské soutěže a tu vyhrál. Na poháru má titul Nejlepší dorost, Kladno 2022.

Páteční koncert s Voces Gaudii měl ještě finanční dohru. Rozhodli jsme se polovinu zisku poslat do veřejné sbírky na pomoc dvakačovickému Honzovi, který trpí Beckerovou formou svalové dystrofie. Na stránkách sbírky tak lze nalézt, že Doodles přispěli 7502,- Kč.

Září

...a rozrůstáme se nebývale

Nový školní rok začal něčím, co nikdo nečekal. Zkoušku otevřených dveří jsme tentokrát – až na výjimky – nevyhlašovali plakáty, ale placeným inzerátem na sociálních sítích. Zájem to vyvolalo obrovský.

Vše začalo na konci června, kdy se ve spořilovské hospodě sešli oba sbormistři, Karel, Míra a Mr. Minka. Dali hlavy dohromady a vymysleli postup s časovým harmonogramem.

Původním záměrem bylo zaměřit se na první tenor, konečná dohoda byla, že se nebudeme omezovat na druh hlasu a že to pustíme místo plakátů na sociální sítě. Tomáš se pak na to vrhnul pár týdnů před zkouškou otevřených dveří a na pomoc si přibral firemní kolegyni, specialistku na digitální kampaně.

Díky tomu vznikl titulek Úspěšný gay pěvecký sbor nabírá členy. Míra nakonec přeci jen pár plakátů vyvěsil. Na instagram jsme dali grafiku animovanou a na FB upoutávku statickou. Řádově to vyšlo na jednotky tisíc.

Tomáš celou událost musel moderovat, protože tam občas spadl nějaký hejt. Kampaně na Meta již asi rok nelze zaměřovat na určitou skupinu, včetně LGBT. Tomáš proto musel vymyslet, jak skupinu zacílit oklikou, a kampaň se tak neukázala jen cíleným uživatelům. To, že se přihlásila hlavně početná skupina prvních tenorů, byla navrch příjemná náhoda.

Nakonec se na nás přišlo první zářijovou středu podívat sedmnáct (!) nových lidí. Samozřejmě, že nezůstali všichni. Ovšem během prvních týdnů nové sezóny jich pravidelně chodilo na zkoušky více než deset. Nastal třeba i moment, že v prvním tenoru sedělo deset kluků a v basu se krčily dva starší kusy.

Přidali se k nám vesměs starší chlápci či na první pohled rozumní, skromní, nenamyšlení kluci. Vypadá to tedy, že Markova rekonstrukce domu a Jardovy náročnější požadavky na náš zpěv způsobily, že po jarním exodu prošli Doodles jakousi fází defiflenizace. Tedy, že odpadly fifleny.

Kronika si zprvu nebyla jista, zda defiflenizace není příliš ostré slovo. Později se ukázalo, že Markovi přišlo docela adekvátní. A jeden ze starších kolegů v reakci na ten výraz prohlásil: „Ale jo, Doodles jsou po tý proměně mužnější.“

V září nás ale dostihla i tragická informace. Zemřel Denis McCarthy, Slávkův dlouholetý partner, v jejichž vinohradském bytě jsme svého času také měli zkoušky. Slávek nás poprosil, abychom Denisovi na jeho poslední cestě zazpívali. Tak jsme 24. září v kostele sv. Tomáše na Malé Straně přednesli v komornějším počtu Jenkinsovo Ave verum. A Slávek byl moc rád, že nás tam měl.

Říjen

..., střelba v Bratislavě a my poprvé na Václaváku

Následující měsíc ovšem přinesl další šok. Před bratislavským gay barem Teplárna devatenáctiletý Juraj Krajčík 12. října střílel na mladé kluky Matúše Horvátha a Juraje Vankuliče. Je tím zavraždil, dalšího člověka postřelil.

Není podstatné, že jedna z obětí byl bisexuál a druhý nebinární. Děsivé bylo to, že dotyčný magor byl synem kandidáta za nacionalistickou stranu Vlast, který pak v rozhovoru s šéfem slovenských nacionalistů Mariánem Kotlebou popřel, že by jeho syn byl něčeho takového schopen. Vzhledem k tomu, že se vrah nakonec sám zastřelil, prohlásil ho jeho otec spíše za oběť.

Mladý Krajčík ovšem neměl ve svém hledáčku jen gaye. Ve svém manifestu před svým činem se kromě LGBT lidí zaměřil i na Židy a plánoval atentát také na premiéra Eduarda Hegera.

Přišlo nám, že se nás to osobně týká; před naším chystaným bratislavským koncertem jsme si s nenávistnými poznámkami nejen bratislavských Slováků užili své. A tak jsme vzápětí dali na FB stránku sboru své vyjádření.

Neutekl ani týden a Czeslaw Walek se svými lidmi začal chystat na Václavské náměstí pokud možno co největší protest, aby Češi bratislavskou queer komunitu podpořili. Akci nakonec naplánovali na středu a my se z ní kvůli plánu zkoušek před vánočním koncertem omluvili.

Dali jsme dohromady alespoň soustrastnou a zároveň podporující zdravici. Organizátor Czeslaw nám během příprav ovšem odpověděl, že mluvených projevů má hodně a vyzval nás, ať rovnou přijedeme zazpívat.

Rozhodování to bylo rychlé. I vzhledem k tomu, že načasování našeho výstupu bylo k našemu středečnímu režimu vstřícné až neskutečně. Sešli jsme se na Spořilově před šestou jako vždy, pořádně se rozcvičili a rozezpívali.

S výběrem skladby to nebylo tak snadné. Z aktuálních věcí, na nichž děláme, by se pro takové vystoupení hodil například HIM. Jenže jsme toho večera neměli k dispozici Matěje a bez jeho sóla by to nešlo. Freddieho Don´t Stop Me Now by tématicky seděla naprosto perfektně, ale museli bychom akci komplikovat instalací a nazvučením kláves. Jarda tedy vybral slovenskou Aká si mi krásna.

Na Václavák jsme se přesunuli hromadně busem a metrem, do prostoru pro účinkující nás vpustili i ve větším předstihu. Ano, potkali jsme tam i jiné osobnosti kulturního a veřejného života. Kdo nás ale nejvíce dostal, byla Bára Hrzánová.

Nejdřív jsme jí tedy udělali radost my komplimentem a poděkováním za její někdejší vystoupení na Tháliích. Prohlásila tehdy, že je radost hrát ve hře, kde se může říkat, že komunisti a Rusáci jsou svině. S nynější Putinovou invazí na Ukrajinu se ta slova potvrdila.

Bára ovšem pořád nebyla schopna v celé šíři uchopit, kdo jsme. Zřejmě tak byla roztěkaná před svým vystoupením. Šla ovšem před lidi až po nás, takže když jsme se po hlasech seřadili pod schůdky na scénu, při pohledu na náš dav zbystřila: „Ježišmarja, co to je? Tady jsou samí pěkný chlapi! A jak urostlí! To tam vystoupí i Hradní stráž nebo co?“

Opět jsme se jí představili, tentokrát díky Meerovi i s transparentem. To už na ni zapůsobilo. Popřála nám hodně štěstí a šli jsme nahoru.

Na naši zdravici nebo slova o naší zkušenosti s bratislavskými nácky nebyl šas. Odzpívali jsme a šli zase dolů. Cestou jsme ještě potkali rappera Vladimíra 518.

Přímo na nás osobně se přišla podívat i kamarádka Irena. Po akci se u nás stavil i Milan Špalek, který s námi zpíval před léty. S ním a v několika málo lidech jsme vystoupení decentně zapili v komorním obsazení v Potrefené huse na Tyláku.

Na jednu stranu to pro nás bylo poprvé, kdy jsme si před kamerami médií veřejně zazpívali na Václavském náměstí. Že ale před tím museli úplně zbytečně zemřít na bratislavské ulici dva mladí kluci, v nás nechalo smíšené pocity.

Czeslaw nám pak za podporu poděkoval. Napsal nám, že jsme skvělí a že si jeho tým našeho vystoupení váží. Podle něj bylo na náměstí pět až osm tisíc lidí:

„Na stream se koukalo 14.000 lidí a přebíralo to deset dalších platforem. Zatím jsme vybrali 150.000,- a výzvu podepsalo přes 19.000 lidí. Má to smysl, ještě jednou díky,“ napsal nám.

Listopad

... a Luníkov

Téměř po čtyřech letech jsme se vrátili na statek do Luníkova, tentokrát na soustředění podzimní. Změnil se provozovatel i personál, a tak nás křestním jménem při objednávkách už neoslovoval nikdo. Prostředí ovšem zůstalo stejné i vstřícná a přátelská atmosféra.

Společně nás přijelo do Luníkova autobusem třiadvacet, mezi nimi i dost nováčků. Byla to historicky nejvyšší účast takové jízdy. Za volantem samozřejmě seděl Radovan, bez něj by ostatně společné busy nebyly vůbec.

Pod Jardovým vedením neexistuje, aby se páteční večer promrhal, a tak se opět zkoušelo už po večeři. Zvukovou kulisu to mělo neskutečnou. Z vedlejší místnosti se do našich extrémních pianissim dral rozjásaný dětský výskot. Chvílemi to znělo jako zvuky z mučírny.

A když jsme si na ně zvykli a smířili se s tím, trochu nám zamotal hlavu papoušek z klece v rohu místnosti. Nebyl sice tak naléhavý jako to dětské skotačení, zato se nám svým projevem podsouval do písní dost rafinovaně. To jsme právě dávali dohromady pianissima v Aká si mi krásna…

Do toho občas na sebe štěkli i naši psi. Smečka se nám proměnila. V létě zemřela Buggyna, a tak nám přibyl do smečky mladík Dag. Jelikož s námi přestal aktivně zpívat i Mr. Minka, přišli jsme též o jeho fenku, ale aspoň nás Tomáš s partnerem na soustředění navštívili.

Mr. Bax je v pubertě a Evžen dál boří vše, co potká. Hned v pátek večer si rozřízl na dvoře tlapku, ale on sám byl tím posledním, kdo by krvavé stopy po chodbách penzionu řešil.

Vánoční koncert chystáme s Mammas & Mammas za chystaný a kvůli covidu zrušený aprílový koncert v Benešově z roku 2020. Díky tomu jsme se vrátili ke skladbě Sweet Dreams, kterou dámy z Posázaví navrhly a kterou se s nimi za nejistých okolností chystáme předvést. Jarda nenápadně začal naznačovat, že domluva s jejich sbormistryní není úplně košer.

„Byla to 38. píseň v repertoáru Doodles,“ podotkl nenápadně pod čarou během sobotní zkoušky na soustředění Meera. Společnou fotku ze dvora máme pak díky Jiříkově iniciativě.

V sobotu večer jsme udělali rekapitulaci všech písní, které jsme doposud na soustředění probrali. Výbor pak projednal za zavřenými dveřmi organizační věci kolem smíchovského koncertu s Mammas a kluci pak dali dohromady ještě odpovědi na jejich e-mailové otázky k chystané akci.

Zprvu to vypadalo, že se v Luníkově nebývalý mejdan z roku 2019 nezopakuje. Jenže… nováček Petr z prvního tenoru vnesl do našich večerních aktivit nový prvek: kytaru a společné zpěvy kolem ní.

Sice jsme se pak přesunuli ke klávesám, ovšem Petrův přínos nepopiratelnou iniciaci přinesl. U kláves se s námi vedle našich klavírních virtuosů rozohnil i sám Jarda a následovala pecka za peckou.

Jen namátkou: Holky z naší školky, Láska prý, Teď královnou jsem já, Být stále mlád, Sladké mámení. Samé chlapské věci s koulemi, vhodné zejména pro hasiče, policisty či armádní generály. Vypadalo to, že vedeme.

Nebylo tomu tak. Nejprve došlo pivo, poté trpělivost majitelky. Šli jsme díky jejímu rozhodnutí spát už kolem půlnoci. Na naše poměry poněkud předčasně. Ovšem naše poslouchatelné pěvecké výsledky následujícího dopoledne potvrdily, že vše špatné je pro něco dobré. Každý mejdan mezi pěvci by měl skončit včas. Nejsme rockeři. A zásah boží vůle nakonec i naši pařmeni přijali s pokorou.

V neděli přišel na řadu i obsáhlejší Jiříkův monolog. Zmínil se zejména o organizaci koncertů a potřebě najít nové lidi, kteří se tomu budou věnovat. Přeci jen nás čekají dva významné koncerty, a to v Norimberku a Various Voices v Bologni.

Jedna výzva zazněla k objednávce letenek a hotelů. To si budou muset jednotliví členové zařídit sami. Ovšem po odchodu pana Minky ze sboru je třeba, aby se někdo ujal marketingu a propagace na sociálních sítích.

Marek k tomu připojil svůj konejšivý dodatek: Obavy z nedostatku zkušeností, znalostí či schopností nejsou na místě. „Vždy za vámi bude zpočátku někdo, kdo tu zkušenost má,“ řekl doslova. „Jde o ochotu a nadšení. Pak už půjde vše snáze.“

K Jiříkově poznámce ke koncertnímu dress codu, dodal Meera hlášku o nudistickém sboru. Nic věcného jsme tím nevyřešili. Ovšem slova, že nudistickou verzí ušetříme a nakonec tím i ten růžový doplněk bude, padla na úrodnou půdu.

Co se týče kvality našich výkonů, on měl ten Vráťa v létě asi pravdu. Není prostor tu vyjmenovat všechny Jardovy hlášky, některé by ale v kronice být měly. V mnoha pasážích náš projev opravdu zněl během nedělního dopoledne homogenně.

„Nádhera, kluci! Krásná barva!“ zvolal Jarda například v jednu chvíli, když jsme dokončili frázi. „Musí být v tom kostele v sále loužičky,“ dodal k požadované kvalitě našeho provedení Ave verum.

Tady je potřeba zmínit, jak si to pilování výrazu s námi Jarda užíval. Nedělní dopoledne ukázalo, že nás dostal do takové kondice, že u toho radostí přímo trojčil. Svíjel se nad klávesami s nezastavitelným nadšením, dělal všelijaké grimasy a házel další hlášku za hláškou. Všechno v humorné vlně, žádné peskování, čistá radost.

Soustředění skončilo. Už před ním sedm nováčků udělalo během středečních zkoušek přijímačky, další dva následovali po něm. Koncem listopadu pak Jarda na jedné středeční zkoušce připomněl, že nás bude muset opustit.

Má toho hodně, nás už časově nezvládá a původní dohoda zněla: „Na rok.“ Markova rekonstrukce domu je sice ve stadiu nejvyšší rozkopanosti, ovšem nedá se nic dělat. Do vánočního koncertu Jarda s námi udělá maximum. Toť vše. Nedá se svítit.