Kronika Doodles

Nápad vytvořit kroniku Doodles vznikl na podzim 2016 poté, co Radek v září vstoupil do sboru. Vzápětí vznikla i mediální komise v čele s Radovanem, časem se ovšem ukázalo, že její existence není opodstatněná. Sbor si své PR záležitosti řeší ad hoc a žádné páprdy v komisi k tomu nepotřebuje.

Co ovšem Radek zpočátku potřeboval, byla pomoc těch, kteří u začátků Doodles byli. Bez Radovana by kronika vlastně ani nezačala. Tehdejší mediální komise tedy splnila svůj účel. Několik jejích úvodních potlachů sice vyšumělo do prázdna, práce na kronice tím ovšem započaly.

K dnešnímu dni (červenec 2021) se na kronice pracuje už pět let. Za ty roky vznikly Radkovi v hlavě postupy, jak zaznamenat to nejpodstatnější. Prvotní myšlenka byla: Psát všechno, smazat se to dá vždycky.

Časem se ovšem ukázalo, že právě to mazání by nadělalo nejvíc škod. Detail, řeklo by se. Jenže… Když smažete nějakou zdánlivou kravinu, lehce se Vám to vymstí. Za rok zjistíte, že se neskutečná lavina věcí odvinula právě od té zdánlivé malichernosti. A kde ji budete hledat, kdybyste ji před tím – ve snaze ušetřit prostor – smazali?

Praxe tedy ukázala jasně: Nemazat, nemazat, nemazat! Vlastně ani nepřepisovat. Pocity kolem akce hrají podstatnou roli. Kdyby někdo chtěl po čase ten zápis upravovat, přepisoval by dějiny. A právě dějiny už tolikrát ukázaly, že tenhle postup je cestou do pekel.

Jedna forma úprav ovšem přípustná je. A to stylistická. Přehodit po čase v textu pořadí slov ve větě, když její význam zůstane zachován, ale věta tou změnou nabere přirozený rytmus, jednoznačně ano. Ale vyhodit celou větu a popsat celou událost jinak? Ani náhodou. Nejsme komunisti!

Poctivost. Přesně to slovo mám na mysli, když přemýšlím o tom, jak popsat svůj přístup. Poctivě jsem každý řádek psal, poctivě jsem každé slovo myslel, poctivě jsem chtěl, aby to celé poctivě vyznělo. Z tohoto úhlu pohledu vznikla v mé hlavě i jakási pravidla.

Za prvé: Pravda. Do kroniky se píše jen to, co se opravdu stalo. Jistá pověrčivost kronikáře zde není na škodu. Co se ještě nestalo, byť se to velmi pravděpodobně rýsuje, to se nezapisuje! Aby se to nezakřiklo…

Za druhé: Paměť. Kronikář by měl mít v živé paměti vše, co se v historii sboru stalo. A to proto, aby byl schopen v běžném dění rozlišit, co už tu jednou bylo a co je nové. Tohle jsou, pánové, milníky. Právě ty je potřeba zaznamenávat! 

Za třetí: Důstojnost. Každý z nás se někdy chová jako idiot. Každý z nás. Text kroniky by měl ovšem i za těchto okolností zachovávat důstojnost všech, o nichž se tu pojednává. Když jsem ovšem byl za debila, sám jsem si to tam levou zadní o sobě frknul… Schválně, ve které pasáži?

Za čtvrté: Stabilita. Když se čtyřmi kolegy téměř archeologicky vydolujeme, jak to vlastně bylo v bodě XY, a jiný kolega pak na to vyrukuje s větou: „Takhle to nebylo,“ je třeba zůstat pevný v kramflecích. Dotyčný ať sepíše, jak to bylo z jeho pohledu, a když mu tři členové, kteří tehdy u toho na místě byli, jeho text potvrdí za pravdivý, do kroniky ho zařadíme.

Napsat se dá ledacos. Smazat se to může kdykoli. Ano, to byla původní myšlenka. Jenže když ty „postradatelné“ detaily po sobě po letech čtete, zjistíte, že ty drobnosti, kterým jste původně ani nechtěli věnovat pozornost, Vám najednou přinesou k nosu tu vůni, která u toho tenkrát byla… a s ní najednou i pocity, které do kroniky nikdo nezapsal, protože to jsou jen Vaše osobní pocity.

Právě proto tady kronika je.

Radek